Projekt pražského Národního divadla nazvaný Zítra se bude ... vzbudil předem značnou pozornost médií. Důvodem bylo nejen silné aktuální téma – proces s Miladou Horákovou, ale také účast legendární pěvkyně Soni Červené . Jak se ukázalo, projekt zaznamenal také pozitivní ohlas. K předchozím důvodům přistoupil totiž i fakt, že se autorovi hudby a libreta Aleši Březinovi a spoluautorovi libreta a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi podařilo diváka nejen zaujmout, ale i zasáhnout. Premiéra byla v Divadle Kolowrat 9. dubna a další reprízy byly vyprodány.
Miladu Horákovou, nespravedlivě popravenou, či lépe řečeno zavražděnou komunisty v roce 1950, nepředstavují autoři jako světici, ale věcně, výhradně za pomoci dobových textů, připomínají propagandistickou zvrhlost, účelovost a při vší hrůze i ubohost zinscenovaného soudního jednání. Jejich hodinové komorní dílo není v pravém slova smyslu operou, spíše scénickou dramatizací. Příčinou takového dojmu jsou nedějové texty – úřední, soukromé i z médií, z určité části jen deklamované – i to, že je záměrně abstrahováno od psychologizace a patosu. Emoce přesto tento umělecký tvar – trochu snový, ale zároveň reálně naléhavý, tvar chtě nechtě připomínající kabaret, byť kabaret závažný – vzbuzuje: díky dobře odhadnuté součinnosti a působení hudby a vizuálních vjemů, tedy výtvarného pojetí a náznaku pohybových a dalších scénických prvků. Záměrně se přitom propojilo „hlediště a jeviště“ – nejenže se začíná a končí akcí v publiku, ale polopropustné zrcadlo na místě opony umožňuje při změně nasvícení efekt náhlého zapojení diváků do procesu pozorováním vlastního odrazu; dává to mimo jiné možnost uvědomit si, že ta hanebnost je přece naše minulost.
Soňa Červená, přednášející a v náznaku zpívající, užila prostředků, jimiž sugestivně ovládala prostor a magicky poutala pozornost. K nejsilnějším okamžikům patří žádost o milost, formulovaná drásavě, ale neponíženě, adresovaná rodinou Gottwaldovi – a ostentativně mužským protihráčem Červené, kontratenoristou Janem Mikuškem , roztrhaná.
Důležitou funkci má v tomto tvaru komorní ženský sbor, v podstatě nehybně sedící „tribunál“, zapojený nejen do hudby, ale i do dotváření stylizované, lehce absurdní scénické akce, mající v sobě prvky někdejších „agitek“. Jen na několika málo místech Nekvasil se scénografem Danielem Dvořákem možná v názornosti trochu „přešlápli“ hranici nezbytně nutného.
Březinova hudba je střídmá, obstarává ji ostatně hrstka instrumentalistů bezpečně vedená dirigentem Marko Ivanovičem . Tak jako jeho hudba filmová, i tato osciluje – mezi vlastním vtipem a napodobováním, mezi ilustrováním a dopovězením, mezi minimalismem a modernou, mezi samonosností, moderní hravostí a užitkovostí. Nese projekt, který stejně jako ji potřebuje ovšem i slovní informace v programu, dobře. Zbývá jen vysvětlit trochu nejasný název díla: je vypůjčen z textu jedné masové písně. Stejně jako celé zpracování tématu má zřejmě trochu zcizující funkci – aby se triviálně nehrálo a nezpívalo o trpící ženě – hrdince. Funguje to tak docela dobře.
