pondělí, 5. leden 2009

Praha - zítra se bude...

Napsal(a) 

Projekt pražského Národního divadla nazvaný Zítra se bude ... vzbudil předem značnou pozornost médií. Důvodem bylo nejen silné aktuální téma - proces s Miladou Horákovou, ale také účast legendární pěvkyně Soni Červené . Jak se ukázalo, projekt zaznamenal také pozitivní ohlas. K předchozím důvodům přistoupil totiž i fakt, že se autorovi hudby a libreta Aleši Březinovi a spoluautorovi libreta a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi podařilo diváka nejen zaujmout, ale i zasáhnout. Premiéra byla v Divadle Kolowrat 9. dubna a další reprízy byly vyprodány.

Miladu Horákovou, nespravedlivě popravenou, či lépe řečeno zavražděnou komunisty v roce 1950, nepředstavují autoři jako světici, ale věcně, výhradně za pomoci dobových textů, připomínají propagandistickou zvrhlost, účelovost a při vší hrůze i ubohost zinscenovaného soudního jednání. Jejich hodinové komorní dílo není v pravém slova smyslu operou, spíše scénickou dramatizací. Příčinou takového dojmu jsou nedějové texty - úřední, soukromé i z médií, z určité části jen deklamované - i to, že je záměrně abstrahováno od psychologizace a patosu. Emoce přesto tento umělecký tvar - trochu snový, ale zároveň reálně naléhavý, tvar chtě nechtě připomínající kabaret, byť kabaret závažný - vzbuzuje: díky dobře odhadnuté součinnosti a působení hudby a vizuálních vjemů, tedy výtvarného pojetí a náznaku pohybových a dalších scénických prvků. Záměrně se přitom propojilo "hlediště a jeviště" - nejenže se začíná a končí akcí v publiku, ale polopropustné zrcadlo na místě opony umožňuje při změně nasvícení efekt náhlého zapojení diváků do procesu pozorováním vlastního odrazu; dává to mimo jiné možnost uvědomit si, že ta hanebnost je přece naše minulost.

Soňa Červená, přednášející a v náznaku zpívající, užila prostředků, jimiž sugestivně ovládala prostor a magicky poutala pozornost. K nejsilnějším okamžikům patří žádost o milost, formulovaná drásavě, ale neponíženě, adresovaná rodinou Gottwaldovi - a ostentativně mužským protihráčem Červené, kontratenoristou Janem Mikuškem , roztrhaná.

Důležitou funkci má v tomto tvaru komorní ženský sbor, v podstatě nehybně sedící "tribunál", zapojený nejen do hudby, ale i do dotváření stylizované, lehce absurdní scénické akce, mající v sobě prvky někdejších "agitek". Jen na několika málo místech Nekvasil se scénografem Danielem Dvořákem možná v názornosti trochu "přešlápli" hranici nezbytně nutného.

Březinova hudba je střídmá, obstarává ji ostatně hrstka instrumentalistů bezpečně vedená dirigentem Marko Ivanovičem . Tak jako jeho hudba filmová, i tato osciluje - mezi vlastním vtipem a napodobováním, mezi ilustrováním a dopovězením, mezi minimalismem a modernou, mezi samonosností, moderní hravostí a užitkovostí. Nese projekt, který stejně jako ji potřebuje ovšem i slovní informace v programu, dobře. Zbývá jen vysvětlit trochu nejasný název díla: je vypůjčen z textu jedné masové písně. Stejně jako celé zpracování tématu má zřejmě trochu zcizující funkci - aby se triviálně nehrálo a nezpívalo o trpící ženě - hrdince. Funguje to tak docela dobře.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.