Státní opera Praha, která slaví 120 let své divadelní budovy, původně plánovala pro únorovou premiéru koncert z děl Richarda Wagnera. Místo něho uvedla 13. 2. 2008 novodobou premiéru dvou pozapomenutých skladeb Camilla Saint-Saënse Nuit Persane (Perská noc) a Hélene . Působí logicky, jsou-li na programu první premiéry nového francouzského šéfdirigenta Guillauma Tourniaira skladby z oblasti, ke které má nejblíž, a jde-li navíc díla, o jejichž znovuobjevení se sám zasloužil a zasadil se o to, aby se v novodobé premiéře hrála právě ve Státní opeře. Snad jen díky marketingové neobratnosti označil Tourniaire uvedení děl z francouzské oblasti za „čirou náhodu“. Vždyť Státní opera chce navazovat na dramaturgickou progresivitu svého historického předchůdce Nového německého divadla. Nicméně to, že jedinou skutečnou divadelní premiérou této sezony bude Wagnerův Bludný Holanďan na konci května a kromě něj obnoví Státní opera Leoncavallovu, byť i zajímavou a inscenačně povedenou, Bohému, svědčí o značných úsporných opatřeních této scény, která podle slov svého ředitele Jaroslava Vocelky má nevídanou 70% soběstačnost.
Šéfdirigent Tourniaire věnoval spolu se svými svěřenci hodně úsilí, aby koncert vyzněl co nejlépe. Jeho osobní zaujetí bylo nepřehlédnutelné a také z mladých sólistů vybral ty, jimž jednotlivé pěvecké party velmi dobře seděly. Pro Perskou noc to byli výtečně zpívající altistka Jana Sýkorová i tenorista Richard Samek a recitátorka Hélene Sapin , kteří přesvědčivě interpretovali tento barvitý, sugestivní, poetický a veskrze romantický cyklus, jehož klavírní part byl působivě instrumentován a doplněn sborovými pasážemi. Hudebně-filozofické souvislosti lásky a smrti, animované i přímočaře zvukomalebnými pasážemi, působily snově, orientálně, romanticky.
Hélene, psaná jako lyrická poema o jednom dějství, je celá věnována rozjímání Heleny a Parida nad jejich zakázanou láskou, podporovanou Afroditou, a jejími dalekosáhlými následky, které jim oznámí Zeus prostřednictvím Pallas Athény. Skladba má svá vypjatá dramatická místa a velmi dobře odpovídala temnému, lehce zastřenému hlasu Christiny Vasilevy v roli Héleny i dobře posazenému barevnému tenoru Richarda Samka. Zaujala i Afrodité Jany Sýkorové, méně už Pallas Athéna Pavly Vykopalové , která možná až příliš vylehčila svůj sopránový part, dávajíc zřejmě přednost mikrofonům, nastaveným pro opožděný přenos Českého rozhlasu, před přítomným publikem. Koncert se velmi zdařil (drobná zaváhání pomíjíme), dirigentovi Tourniairovi se podařilo strhnout celý soubor k soustředěnému, kvalitnímu výkonu. Škoda jen, že Státní opera slavila své výročí koncertně, byť jemná náznaková režie večeru nechyběla.
