V tiskových informacích Národního divadla k dubnovému hostování činoherního a operního souboru Slovenského národného divadla Bratislava čteme: „Suchoňova inspirace k jeho vpravdě národní opeře (ke Krútňavě – O. J.) připomíná do značné míry snahy našeho Bedřicha Smetany a zejména Leoše Janáčka. Emocionalita a syrovost jeho hudby nebo některé tvůrčí postupy (například zpracování lidové písně) skutečně napovídají jistou uměleckou spřízněnost právě s Janáčkem.“ Dovolíte-li, s druhou větou nemohu souhlasit. Pokud v Krútňavě najdeme konkrétní místo, které opravdu silně připomíná Janáčkovu hudebně dramatickou řeč, pak je to krátký úsek na začátku čtvrtého obrazu, kdy sousedky přicházejí navštívit Katrenu a jejího nedávno narozeného syna. Leoš Janáček byl natolik divadelníkem, že v Její pastorkyni užil folkloru především k vystupňování dramatičnosti díla. Eugen Suchoň byl výsostným muzikantem a vytvořil mimořádné hudební skladby, v jeho Krútňavě je však mnohost folklorního materiálu – lidových písní a tanců (ať už jejich melodiku přímo citoval nebo ne) střídaná dlouhými plochami novákovsky traktovaných orchestrálních „přírodních scenérií“. Obojí dramatickou stavbu díla značně zatěžuje. Režisér Juraj Jakubisko svou režijní koncepcí zdůraznil právě tyto pasáže. Podle svých vlastních slov chtěl vyjádřit koloběh venkovského roku (s příběhem jako jeho nedílnou součástí) ryze divadelními prostředky. Tím více vynikly folklorní výjevy, znásobené mnoha davovými akcemi, umístěnými na hodně šikmé točně, pod jejímž vrcholem byla vestavěna téměř realistická Ondrejova dřevěná chalupa (scénografie Milan Ferenčík , kostýmy Ĺudmila Várossová ). To, co by ve zfilmované podobě bylo uvolněné a přirozené, poetické i snové (vzpomeňme geniální Tisícročnú včelu), působilo na jevišti vyumělkovaně a málo dynamicky. Inscenace připomněla svou monumentalitou padesátá léta i s jejich folklorním optimismem (to jest dobu, kdy dílo vzniklo). Tyto inscenační rysy podpořil svým hudebním pojetím i dirigent Oliver Dohnányi , který s přehledem řídil dobře hrající a zpívající orchestr a sbor SND (sbormistryně Naďa Raková ). Opera obsahuje jen nemnoho uzavřených árií. Z nich se vymyká svou mimořádnou působivostí především Ondrejův zpěv a také Katrenina ukolébavka. Zmiňme se, byť i jen letmo, o velmi dobře zpívajícím, ba i hrajícím Miroslavu Dvorském v roli Ondreje, o matné a herecky nevýrazné Ivetě Matyášové jako Katreně, o Jánu Gallovi , který pro roli starého Šteliny postrádal sonorní hloubky.
Národní opery jsou asi všude, tedy i u nás, tím největším oříškem pro interprety. Nedivme se, že ač se ne vždy taková „národní inscenace“ podaří, píše se obvykle o jejím mimořádném úspěchu. Také tentokrát tomu tak bude, ostatně právem, protože někteří diváci aplaudovali i vestoje. Děkujeme SND, že nás seznámilo se Suchoňovou Krútňavou (svou poslední premiéru měla v Národním divadle před pětatřiceti lety), škoda jen, že to byla obnovená premiéra inscenace z roku 1999 a ne inscenace nová.
