Praha: Studentská Ženitba

Přibližně hodinová komická opera Bohuslava Martinů Ženitba , H. 341 (v původním znění v angličtině The Marriage ), je ideálním kusem pro studentské představení, jak délkou, tak nároky pěveckými i hereckými. Posluchači HAMU v Praze si vhodně zvolili tuto operu pro svou produkci a dokázali, že i pro školní představení se dá přichystat dramaturgicky zajímavý titul, na kterém se studenti jistě mnoho nového naučí, spíše než na běžných studentských představeních skládajících se z vybraných výstupů ze známých oper 18. a 19. století. Martinů vytvořil operu v roce 1952 v New Yorku na zakázku televizní stanice. Účel, pro který Martinů operu psal, a zároveň i jeho velké zkušenosti na poli operní tvorby ho přivedly k jasnému konceptu, ve kterém zkoncentroval umně do hodiny celé Gogolovo drama Ženitba a přitom zachoval základní charaktery i vtip celého literárního díla. Martinů slouží syžet o komických až zoufalých nápadnících, nevěstě a dohazovačích k předvedení a hudebnímu charakterizování jednotlivých figurek, navození nálad i komickým výstupům. Tato briskní hudba vyžaduje velmi pregnantní odromantizované nastudování, jinak může získat celé dílko nádech oblastní utahané frašky. V nastudování posluchačů Hudební fakulty AMU v Praze a Komorního orchestru Berg se naštěstí takovéto bezduché hraní nekonalo. I když jisté studentské „znaky“ v interpretaci samozřejmě byly přítomny, přesto se představení Ženitby, uvedené ve dnech 24. a 25. března 2007 v Divadle Komedie v Praze, velmi zdařilo. Dirigenti Tomáš Brauner a Lukáš Vasilek dobře nastudovali hudební part s orchestrem, ale především se zpěváky, kteří své role, složené mnohdy z nelehkých ansámblových výstupů, dovedli dobře skloubit i s poměrně slušnými hereckými kreacemi. Na druhém večeru, kde jsem byla přítomna, překvapil krásným hlasem i hereckým talentem představitel hlavního „hrdiny“ Podkolesina, barytonista Jan Morávek. V roli jeho přítele Kočkareva vystoupil přesvědčivě tenorista Juraj Nociar. Režie Gabriely Haukvicové příkladně pracovala s herci a velmi logicky spojovala všechny herecké akce s hudbou. Scéna Gabriely Kaclerové byla jednoduchá, přesto velmi vtipná, například ve využití zkosených tvarů dveří visících v prázdném prostoru.

Sdílet článek: