středa, 8. červenec 2009

Praha - Smrt v Benátkách

Napsal(a) 

B. Britten: Smrt v Benátkách, foto Státní opera Praha/Karel Kouba B. Britten: Smrt v Benátkáchfoto: Státní opera Praha/Karel Kouba

Málokdy se v pražském operním divadle setkáme s dokonalostí a právě teď tomu tak je (vlastně bylo, protože se po premiéře 26. února konala pouze další čtyři představení této výjimečné inscenace). V koprodukci s Aldenburgh Festival of Music and the Arts, Bregenzer Festspiele, Opéra de Lyon a Canadian Opera Company Toronto uvedla Státní opera Praha brilantní inscenaci opery Benjamina Brittena Death in Venice (Smrt v Benátkách ). Ač můžeme (zbytečně) žehrat na příliš malý počet repríz, měli jsme právě při vzácných koprodukcích s významnými mezinárodními partnery už několikrát možnost seznámit se s vrcholnou interpretací oper – jmenujme alespoň dvě opery B. Martinů: Juliettu (koprodukce Národního divadla a Opera North Leeds 2000) a Řecké pašije (koprodukce Národního divadla v Brně, Divadelního ústavu a Bregenzer Festspiele spolu s Royal Opera House Covent Garden London 2005).

To, co je na projektu Smrti v Benátkách nejzajímavější, je dokonalá souhra všech složek inscenace, do níž se našemu domácímu podílu na interpretaci podařilo bezchybně vplynout (orchestr Státní opery Praha , sbor vedený Tvrdko KarlovičemAdolfem Melicharem , taneční složka, již tvořili externí tanečníci, světelný design Pavla Dautovského ). Režisér Yoishi Oida , scénograf Tom Schenk , Richard Hudson (tentokrát jako výtvarník kostýmů), choreografka Daniela Kurz a ve zcela neposlední řadě nám už řadu let známý výsostný operní dirigent Hilary Griffiths vytvořili strhující hudební divadlo, které, téměř nedýchajíc, vnímalo publikum věci znalé i neznalé. Tato Brittenova opera je jeho soukromým vyznáním a zdánlivě nebere ohled na proporce jejího uměleckého sdělení, jež je toho nejkomornějšího možného charakteru. Inscenační tým postupoval se skladatelem kongeniálně. Yoshi Oida, dlouholetý spolupracovník Petera Brooka, vyzrálý umělec, který zúročil jak své japonské kořeny, tak zkušenosti „brookovské“, pracoval s výtvarníky tak, aby co nejjednoduššími a průzračně stylově čistými prostředky doprovázeli zpívající, tančící i doprovodné spolupracovníky do jednolité umělecké výpovědi. Málokdy slyšíme (a vidíme!) tak úžasné operní herce, jako jsou Alan Geoffrey OkePeter Savidge , kteří jako von Aschenbach a jako mnohonásobná basbarytonová postava nesejdou z jeviště. Nesmíme však zapomenout ani na výborného kontratenoristu Williama Towerse (Apollón) a na bezchybného Jiřího Hájka jako Cestujícího.

Dvě židle a věšák na proscéniu přiznaně sloužily při převlecích, dřevěné prkenné lávky a středový most překrývaly velký obdélníkový mělký bazén, který vytvářel jak iluzi benátského kanálu, po němž plují gondoly i s gondoliéry, kteří v náznaku, ale pohybově přesně řídí své loďky po laguně. Právě schopnost pohybově přesně, byť i stylizovaně vytvářet pohyb celého doprovodného „baletu“ včetně Tadzia působivě spoluvytvářel inscenaci. Choreografka se empaticky podřídila požadavku režiséra, aby nebyla autorkou tanců, ale stylizované pohybové „inscenační skutečnosti“. V tuto chvíli nemohu nevzpomenout na svůj osobní zážitek někdy z konce 70. let minulého století, kdy jsem v benátském Teatro La Fenice viděla inscenaci této Brittenovy opery s regulérním baletem, jemuž vévodil překrásný světlovlasý eféb Tadzio, kterého nosili po jevišti. Pražský Tadzio je (patrně záměrně?) nepříliš atraktivní a nepříliš nápadný hoch s krátkými tmavými vlasy, oblečený do černých secesních plavek s bílými lemy. Ano, secesní kostýmy jsou zachovány tak, jak si už Mannova předloha přeje. Polská elegantní mamá se od ostatních dam odlišuje výrazným černým kloboukem se třemi obřími bílými mašlemi, Aschenbach je v holubičí šedi obleku bohatého intelektuála, který nemá zapotřebí jakkoli dávat na odiv své sociální postavení. Proteovská basbarytonová mužská postava (napsal ji tak už B. Britten) převléká na jevišti kostýmy a s nimi se zcela proměňuje v tu osobu, s níž se Aschenbach právě setkává. Všechno ostatní kolem jsou buď drobné pěvecké, taneční nebo i jen němé statické role a v Oidově interpretaci přibyli také dva černě odění mladíci – kulisáci, nosiči rekvizit, „gondoliéři“. Všichni se propojují do bezešvého jevištního audiovizuálního a divadelně opravdu působivého sdělení. Dirigent Hillary Griffiths udělal zázraky s velmi dobře hrajícím orchestrem Státní opery jak v prvním jednání, plném sólových instrumentálních výstupů, tak i v jednání druhém, které zřetelně nabývá větší hladkosti melodické i harmonické. Výborně vedl také sbor (sbor SOP doplněný o členy Pražského komorního sboru a o externisty).

„Prostá“ scénografie, jejíž součástí je také zadní prospekt, vytvořený z reliéfně pojednaných kašírovaných pásů, osvětlovaných z jejich úpatí, před nimiž visí poměrně malé promítací plátno s odvrácenou zrcadlovou stranou. Jevištní akce odráží také vodní hladina, viditelná ovšem zřetelně pouze z balkónů Státní opery. Do této mělké vody, sahající jen tak po kotníky, vstupují bez omezení oba černě odění „jevištní sluhové“. Tadzio se v ní před koncem prvního dějství působivě ráchá a Aschenbach, stržen jeho půvabem do ní vběhne právě jen teď vzápětí, poprvé a naposledy, aby skončil s botami plnými vody a s kalhotami mokrými až ke kolenům.

A to je na této inscenaci to nejpůsobivější – její dokonale promyšlená koncepce s akcemi váženými na lékárenských vážkách, které nesou neomylný emocionální obsah s dopadem do divákovy mysli. Obecenstvo bylo doslova nadšeno.

Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha ukazuje, proč je dobré provozovat dvojí operní divadlo v rámci naší metropole, neoddělitelné to součásti Evropy. Ovšem – samozřejmě jenom potud, pokud obě divadla povedou skutečné tvůrčí osobnosti, které umí prosadit svůj svébytný umělecký program. A tak věřme, že ve vedoucím týmu Státní opery (o kterém se v současnosti jedná) takové osobnosti budou.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.