Mnozí z vás patrně ví, že k premiéře Verdiho opery Simone Boccanegra nemělo v Národním divadle vůbec dojít. Minulé vedení ND, ředitel Ondřej Černý a šéf „spojených“ pražských operních souborů Rocc, se s uměleckým ředitelem a intendantem Welsh National Opera Cardiff Davidem Pountneym domluvili na koprodukci jeho nové premiéry, jíž byla Bergova Lulu. Cardiffský inscenační tým svou koncepci Lulu v Praze představil, ale nakonec, prý z finančních důvodů, byla v témže termínu (25. a 26. října) uvedena Pountneyho šestnáct let stará, dosti konzervativní inscenace opery Simone Boccanegra. Přinejmenším dramaturgická ztráta je nevyčíslitelná, protože Lulu jsme v Praze ještě neviděli. Navíc by se ve starších Pountneyho inscenacích jistě našlo několik, které by nás zajímaly víc. Škoda že už nikdy neuvidíme jeho nezapomenutelnou Rusalku, kterou inscenoval v English National Opera v Londýně v roce 1983, v nedohlednu je patrně také patnáct let starý Dalibor ze Scottish Opera v Glasgowě. Ještěže jsme v roce 2000 viděli Pountneyho dokonalou Juliettu v koprodukci ND s Opera North v Leedsu a v Brně první, anglickou verzi Řeckých pašijí Bohuslava Martinů jako slavnostní závěr Roku české hudby 2004 v koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden v Londýně. A tak jsme letos oslavili Verdiho výročí dvojí koprodukcí – nepovedeným Donem Carlem ve Státní opeře (už je naštěstí ve Finsku) a Simonem Boccanegrou v Národním divadle.
Simone Boccanegra je historická operní freska a udělat ji v nápaditě jednoduché a funkční scéně Ralpha Koltaie takřka historickým minimalistickým režijním rukopisem by mohla být radost, kdybychom měli k dispozici odpovídající obsazení a věnovali bychom premiéře veškeré tvůrčí úsilí. Za režiséra Davida Pountneyho však inscenaci připravil jeho spolupracovník Robin Tebbutt (Pountney přijel až na závěrečné zkoušky) a obsazení bylo šito horkou jehlou (čípak horká jehla to asi konkrétně byla?). Pro tuto operu, jak názorně předvedly obě premiéry, nemáme v Národním divadle odpovídající sólisty – proč ji tedy uvádíme? Teď už asi jen proto, že musíme dodržet smlouvu, kterou uzavřeli naši předchůdci.
Roli Amélie Grimaldi dostaly jako danajský dar Maria Kobielska a Marina Vyskvorkina , u obou odhalilo značné tónové rozpětí role především problémy s výškami a s nepropojenými rejstříky. Hostující Španěl Luis Cansino (v Brně jej znají ze Sicilských nešpor a v příští sezoně mu nabídli Amonasra a Nabucca) předvedl svým znělým hlasem bezpočet pěveckých manýr (glissanda!) a posunkové operní herectví starého střihu – při první premiéře se vší parádou, podruhé v zastoupení Vladimíra Chmela v méně výrazné podobě. Roli Fieska věnoval Jiří Sulženko viditelně své nejlepší síly, avšak sonorní hloubky jeho hlasu chybí. Při druhé premiéře byl Peter Mikuláš Fieskem nevýrazným a pěvecky matným. Gabriela Adorna zazpíval Rafael Alvarez po překonání počátečních obtíží zklidněně a zněle a jeho rumunský alternant Adorján Pataki , který měl zjevný respekt před výškami, zapůsobil jako příslib do budoucna. Ivan Kusnjer byl zloduchem Paolem Albianim na obou premiérách a po pěvecké stránce opět nezklamal.
Dirigent Jaroslav Kyzlink (dříve hudební ředitel již zmíněných spojených operních souborů pražských) odvedl svou standardní práci – orchestr sice zvládl své party dobře, ale divadelnost nastudování se nedostavila. Všechno šlo svou nevzrušenou cestou, jako by ani neprobíhala premiéra nové inscenace. Večeru dominovala scénografická složka Ralpha Koltaie, která na zavěšené kovové konstrukci nesla dvě pohyblivé stěny – jednu průhlednou plexisklovou pojednanou bílými aplikacemi, druhou „železnou“ s klikatou průrvou, jíž pronikalo do scénického prostoru všechno zlo a připravované intriky. Vznikla staticky řešená inscenace, která obsahuje působivé momenty (krásný obraz opuštěné Amélie, nad níž visí na tahu zavěšena na lávce její zemřelá matka a jsou zpočátku propojeny vzdušným závojem, soupeřící plebejci a patricijové v nadživotní velikosti – na chůdách, zásadní odosobnění Simona a jeho blízkých ve prospěch monumentálního humanistického závěru inscenace) by mohla přesvědčivě vyznít v tom případě, že by dirigent dokázal vystavět dramaturgii večera skutečně dramaticky ve vzájemně propojených a detailně hierarchizovaných částech, které udržují diváky v neustálém napětí. Koltaiova průběžně proměnlivá scéna tento přístup umožňovala.
Inscenaci Simona Boccanegry chybělo to hlavní – společné tvůrčí zaujetí všech zúčastněných, byť sbor vedený Pavlem Vaňkem podal zejména na první premiéře obdivuhodný a vyrovnaný výkon a také orchestr odvedl respektu hodnou práci. Naštěstí dodala první premiéře lesk dojemná přítomnost významného stařičkého scénografa Ralfa Koltaie, který si zjevně s velkým potěšením užil svou přítomnost na jevišti pražského Národního divadla.
Olga Janáčková
