čtvrtek, 4. říjen 2012

Praha - Sedlák kavalír a Komedianti

Napsal(a) 

Se jmény režisérky Ingy Levant a výtvarníka scény i kostýmů Friedricha Eggerta jsem se poprvé setkala při inscenaci Borise Godunova v brněnském Národním divadle před pěti lety a musím přiznat, že mě jejich inscenace nepřesvědčila. Posunutí historického dramatu do současnosti zbavilo v jejich pojetí Musorgského operu obvyklých významových přesahů, mimořádně nevýrazná postava vládce Rusi, obklopená davem mechanicky převlečeným do secondhandových hadříků, mi připadala příliš prvoplánová. Dílo pozbylo své až hypnotické působivosti, když se navzdory své bohatýrské koncepci stalo příběhem ze šedivé současnosti. Kupodivu totéž se projevilo i při inscenování téměř nerozlučné dvojice veristických oper, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů ve Státní opeře na konci minulé sezony. Předpremiérovou tiskovou konferenci zahájil šéf operních souborů Národního divadla Rocc obdivnou řečí, v níž sdělil, že se na paní režisérku s důvěrou obrátil díky dojmu, který u něj vyvolala její úžasná brněnská inscenace Musorgského opery Boris Godunov. Inu, každý máme právo na vlastní názor.

Následovala premiéra. Protože měla paní režisérka pocit, že je oběma operám potřeba výrazně pomoci a převyprávět jejich děj do jiného inscenačního jazyka, přenesla jejich děj do filmových ateliérů Cinecitta, které vybudoval Benito Mussolini, údajně přítel skladatele Pietra Mascagniho. Tyto vcelku zajímavé historické detaily ovšem paní režisérka divákům nedokázala svou inscenací sdělit, a tak před začátkem předehry k Sedláku kavalírovi zazněl do ztemnělého hlediště Státní opery Duceho poměrně dlouhý slavnostní projev v italštině. Divák, který si předem nepřečetl program, nechápal, o co jde, a jeho orientace v průběhu dalšího děje se patrně příliš nezlepšila. Na jevišti se totiž pohyboval sbor oděný do „biblických“ kostýmů, neboť se „natáčelo“ ukřižování Ježíše Krista. Slavná mezihra byla pouhou scénickou hudbou tohoto povrchně inscenovaného příběhu, Santuzza byla služkou Loly, Turriduova matka vedla filmovou maskérnu a občas se prošla s pojízdným stojanem plným kostýmů. Část děje se odehrála v její vykachlíkované šatně-maskérně, která zůstala na točně i pro Komedianty. Na hudbu, při níž se původně usazovali temperamentní venkovští či maloměstští diváci, se tu scházela unuděná a nafintěná smetánka, zapíjející u stolků výročí otevření ateliérů. Mezi ně se nenápadně vloudil jakýsi bezdomovec s igelitovou taškou z obchodního řetězce Albert (Tonio/Taddeo) a jeho herečtí kolegové. Jak se tato „divadelní společnost“ dostala na současný VIP mejdan, sám pánbůh ví. Zdá se, že paní režisérka cítila nutkavou, avšak patrně podvědomou potřebu oslabit divadelní dopad veristických oper přikomponováním jejich odlišného společenského pozadí, které zřetelně ubralo původním příběhům jejich bezprostřednost. Na verismus šla zbytečně nakašírovanou historickou falší. Role byly (podle jejích vlastních slov) na její přání obsazeny „staršími“ pěvci. Proto se představitelkou Neddy stala Simona Procházková , pro niž byla tato role po pěvecké stránce neúnosně vypjatá? Proto byl Caniem italský pěvec, již za zenitem, Emmanuel di Villarosa atd.? Hudební stránka inscenace snad nemusí zcela podléhat režisérovým rozmarům!? Anda-Louise Bogza (Santuzza) vévodila Sedláku kavalírovi svým zvučným hlasem, Alfiem i Toniem/Taddeem byl Ivan Kusnjer , který vytvořil jedinou postavu, která na jevišti působila živě a přesvědčivě. Práce s hercem není režisérčinou devízou, práce se sborem také ne.

Dirigent Hilary Griffiths , jehož jsme zažili v mnoha inscenacích a vždy odvedl kus velmi dobré práce – jako by ztratil svou muzikantskou řeč. Pochopitelně – měl-li se přizpůsobit režijní koncepci, pak se po něm nežádal veristický prožitek, temperamentní základ divadelně bohatého jevištního dění a jevištní pravdy, ale spíš pouhý scénický doprovod nelogicky nakašírovaných, vypreparovaných, nudných jednoaktovek – a to splnil zajisté bezezbytku.

Státní opera i Národní divadlo zatím krutě doplácí na své násilné spojení. K propadáku Tří Pintů přibyl na jeviště Státní opery další – Sedlák kavalír s Komedianty, jindy dvojice, jíž obecenstvo nikdy nechybívá. Jak tomu bude teď? Patrně nejde o záměrnou dehonestaci Státní opery, ale „pouze“ o neodborný přístup nového vedení operního souboru Národního divadla ke svěřeným objektům a k jejich početným zaměstnancům. Obří Národní divadlo dělá ostudu už jen samo sobě! Ale kde to jsme?

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.