Dovolte mi, abych (ač nerada) vytkla před závorku: Chystá-li Dvořákovu Rusalku kterýkoli operní dům na světě, zajistí si pro ni co nejkvalitnější pěvecké obsazení. Má-li nebo myslí-li si, že má k dispozici mezzosopranistku, jíž hlasová technika umožňuje, aby zpívala dvě rozdílné role, mohou si inscenátoři navíc umínit, že bude představovat jak Ježibabu, tak Cizí kněžnu. Tak se stalo v pražském Národním divadle. Premiéru dostala paní Dagmar Pecková , která šokovala proměnou svého hlasu do podoby, kterou jsme u ní nepředpokládali. V roli Ježibaby ukázala téměř neslyšitelný, bezbarvý hlas a jako Cizí kněžna se předvedla výškami, které zpívala jen s námahou. Vnucuje se otázka, proč se propůjčila k tomuto nezodpovědnému experimentu a jen doufejme, že její odvaha nezanechá na jejím hlase neblahé stopy. Mezzosopranistka Jolana Fogašová zacházela se svým hlasem ekonomičtěji – pro Ježibabu nemá znělé hloubky, o to více si dala záležet na partu Cizí kněžny, který jí seděl podstatně lépe. Samotná inscenace nám navíc důvod propojení těchto dvou rolí neobjasnila.
Režisér inscenace (a šéf opery Národního divadla) Jiří Heřman vysvětloval na tiskové konferenci svou režijní koncepci velmi podrobně. Především to nemá být pohádka, ale spíš jakýsi filosoficko-psychologický traktát na téma zbloudilých nevyrovnaných lidí a jejich reinkarnovaných duší v kontrastu k velkorysosti Rusalčina závěrečného odpuštění. Bohužel se inscenátorům jejich záměr nepodařilo přetavit do hereckých výkonů ani do vztahů mezi postavami. Teď namítnete, že o to ani neusilovali – a budete mít svým způsobem pravdu. Jejich cílem byla esteticky dokonalá inscenace plná symbolů, světelných a prostorových proměn, krásných obrazů, které se proměňují před divákovýma očima. Jiří Heřman rozevřel jeviště Národního divadla do všech stran a zaplnil je několika za sebou ležícími hracími plány. Scénograf Jaroslav Bönisch střídal v prvním jednání černobílé obrazy barevným zeleným přítmím, na rampu a dozadu umístil tři mělké bazény s vodou, z výšky padala vodní mlha, do níž se tak dobře svítilo (světelný design Daniel Tesař ) a k ní přibyly ještě dýmy. (Sponzorem inscenace je Veolia Voda Česká republika.) Scénograf vytvořil výtvarně čisté prostředí, v němž bylo možné realizovat poetické stínové obrazy. Nejvýraznější postavou na jevišti byl ve vodní říši pohledný polonahý, silně narcisisticky sebestředný tanečník (Amor, měsíc, snad i lidská duše? – v programu neuveden), který veškerou pozornost strhával na své pohybové kreace (choreograf Jan Kodet ). Skutečné hlavní postavy Dvořákovy opery po jevišti kráčely shodným superpomalým tempem, které dokonale odpovídalo hudebnímu pojetí dirigenta Jakuba Hrůši . Ten otevřel – jistě po dohodě s režisérem Heřmanem – několik škrtů a ještě jimi prodloužil neúnosnou, protože umělecky nenaplněnou délku inscenace na čtyři hodiny. Dvořákova hudba, kterou mladý talentovaný dirigent mínil podle svých vlastních slov očistit od mnoha historických interpretačních nánosů, vyzněla až impresionisticky rozostřeně(?). Ať už v doslova zpomalených plochách, tvořených mnohdy vskutku osobitými hudebními frázemi nebo v náhlých superdramatických fortissimech. Preciznost orchestrálních hráčů se čtvercem času dosti prudce klesala. Velmi zvláštní, provokativní, avšak těžko stravitelné pojetí. Mýlila jsem se, když jsem se domnívala, že pokud se inscenátoři dohodnou na společné koncepci, vznikne kvalitní inscenace. V tomto případě mé tvrzení neplatí.
U předchozích inscenací režiséra Jiřího Heřmana jsem si nevšimla, že by byl tolik závislý na poetice Roberta Wilsona. Avšak inscenace Rusalky, to je defilé esteticky vytříbených scénických obrazů, které vytvářejí pohybově stylizované jednající postavy, od nichž se nevyžaduje psychologický vývoj a které nesdělují své vztahy k postavám ostatním. Každá z nich je nezávislým objektem, rozpohybovaným až do křeči a patřičně osvětlovaným. Jsou to jednotlivci shodně ponoření sami do sebe, plní utrpení, deprese, pocitu bezvýchodnosti. Jako by si z oka vypadli. Plouží se Vodník, Ježibaba, Rusalka, Princ, Cizí kněžna. Jen Kuchtík a Hajný sebou musí pořádně hnout, aby na zámku stačili připravit voskové svíce do kruhových lustrů. A pak jsou tu vodní a lesní žínky se svými protějšky opačného pohlaví, mezi nimiž (včetně Ježibaby) vládne jakási nepřehledná promiskuita. Sama Ježibaba – nevyrovnaná, pomstychtivá, má nějaké nevyjasněné účty s noblesním vládcem vodní říše, jehož jméno je Vodník. „Zlé“ jazyky tvrdí, že spolu povili Rusalku, což prý dokazuje Rusalčina proměna v ženu – z blonďaté vlasaté krasavice je najednou tmavovláska (po mamince). Princ je třtina větrem se klátící (tak jako ostatně vždycky), jen se o něj Cizí kněžna pokouší poněkud nevybíravým způsobem na obřím svatebním stole. V Heřmanově výkladu Rusalky není místa pro nějakou veselou rozvernost, Vodník nelaškuje s vodními žínkami a když ony, mávajíce velikánskými listy zpívají „kdopak nám ruší veselý rej“, nevíme, o čem vlastně mluví.
Prosvěcované průsvitné stěny prvního jednání vystřídá pro obraz na zámku svatební tabule s pojízdnými židlemi, obsluhovanými unisexově livrejovanými číšníky, poslednímu jednání vévodí jeden ze stolů, který se později stane i Princovým katafalkem. Kostýmy Alexandry Gruskové dokonale funkčně ladí s inscenací. Žínky jsou nepříliš přitažlivé ve svých „kombiné“ myších barev, pánové mají tělové polotrikoty. K nim přibyl ještě muž s bílou jelení hlavou a bílý dívčí pták s dlouhým zobanem a s velkými krásnými křídly – lidské ornamenty poetického charakteru. Rusalka proměněná v ženu přijde v bílé pánské košili bosa a provázejí ji ještě dva její klony (proč – nepochopila jsem).
Každé jednání této Rusalky začíná přípravou bez hudby. Před začátkem opery slyšíme hukot vody – jako by to bylo spíš moře? Ve druhém jednání doprovází poslední přípravy před slavností ticho – jednotné uvazování číšnických zástěr a pudrování tanečnic. A pak už to začne i s muzikou. Rusalka neoblékne svatební šaty, jen si přes bílé jednoduché šaty přehodí Princův dlouhý černý kabát, v němž ji do zámku přivedl – přivine jej k sobě jako svého jediného kamaráda. Vodník je ve svých azurově modrých třpytivých šatech spíše mořským carem než pánem sladkovodního lesního jezera. Cizí kněžna (stejně jako Ježibaba) celá v černém se zdůrazněnou sexy krajkovou nohou. Polonézu tančí tanečníci a tanečnice v zářivě červených rokokových kostýmech. Mezi Rusalkou a „tatíčkem vodníčkem“ leží délka nekonečného svatebního stolu. Jsou opravdu každý sám. Heřmanova Rusalka je výpovědí z jiného světa, jemuž si netroufám rozumět. Je to svět, v němž jsou si všichni rovni, ale muži jsou si rovnější.
Návštěva dalších představení po premiéře byla jako vždy velmi poučná. Premiérová Rusalka je dokladem toho, že se hlas Marie Haan postupně srovnává s dramatickými nároky, které na něj klade a zní vyrovnaněji a barevně zajímavěji (až na árii o měsíčku bez vroucnosti a líbeznosti), a přece nejvíc vzpomínám na ten sametový hlas olomoucké Lucie di Lammermoor. Dana Burešová není Rusalka, její hlas jako by postrádal něhu (pomineme-li navíc ještě nesrozumitelnost textu). Stíhaly ji velké intonační i technické problémy – nepodařilo se jí pěvecky ani herecky vyklenout roli. Teprve na třetí pokus jsem zachytila názvuky rusalkovské lyriky a mladodramatické barevnosti hlasu, který by své výšky mohl bez námahy ještě dále rozvinout – mile mne překvapila polská sopranistka Wioletta Chodowicz . Boubelatá Rusalka, která má ten správný typ hlasu – měkký, znělý, opravdu mladodramatický už ze své podstaty a plný ve všech polohách, schopný velkého dynamického rejstříku a velkého citového náboje, který dovede do hlasu působivě prolnout. Ne všechno se jí podařilo. Její schopnost projevovat city se však naštěstí nedala úplně potlačit, takže jako jediná z Rusalek vyjádřila v závěru přesvědčivě pohybem ruky směrem k nebi jak odpuštění lidské duši, tak odevzdání se bohu.
Aleš Briscein si mohl na svou roli Prince ještě počkat – jenže nepočkal. Zazpíval i zahrál ji tak, jak se po něm žádalo. Dobře. Valentin Prolat s rolí Prince hrdinně zápasil jak pěvecky tak pohybově – pěvecky různorodá místa, výšky pečlivě předem připravené by se teprve měly propojit do vyššího jednotnějšího celku. Zdá se, že nezvyklé pohybové kreace negativně ovlivnily jeho zpěv, který jindy bývá vyrovnanější. Vodník slibného Štefana Kocána zatím nemá výšky, Martina Gurbaľa zase hloubky. Nejlepším Vodníkem byl třetí v pořadí – Miloslav Podskalský , kterému role sedí. Stejně jako paní Chodowicz do postavy Vodníka „propašoval“ i stopy (nepatřičné) citovosti, takže navzdory záměrně studené režijní koncepci vznikl mezi ním a Rusalkou určitý vztah.
Lovec a Hajný Adama Plachetky velmi dobrý, Ivan Kusnjer je oba pojal nějak málo zpěvně, bez legáta, Hajného až bufózně. Neporozuměla jsem. Kuchtík Kateřiny Jalovcové báječný, Kuchtík Lívie Obručník Vénosové – to je nějaký omyl v obsazení? Nesedí jí ani pěvecky ani představitelsky (což se dalo předvídat). A ještě malý nezbedný dodatek: třetí představení Rusalky v hudebním nastudování Jakuba Hrůši dirigoval druhý dirigent inscenace Zbyněk Müller. Mělo to svou výhodu – po táhlé předehře orchestr pod jeho taktovkou jako by ožil, mnohé nezahrál přesně, ale zato s větším výrazovým nasazením a s plnějším, dramatičtějším zvukem. Dvořák zněl jako Dvořák a představení bylo o půl hodiny kratší.
Zvláštní kapitolkou je programový sešit k nové Rusalce – takové úrovně nedosáhl už celá desetiletí. Neobsahuje text libreta (ač jsou otevřeny škrty), najdeme v něm pouze dvě „slovníková hesla“ o Dvořákovi a Kvapilovi a článek o Rusalce v malinko anglické češtině, s nímž si zřejmě nikdo nedal ani tolik práce, aby si jej přečetl, jinak by autorovy dobré vyjadřovací schopnosti (jistě rád) zkorigoval!?
Sečteno a podrženo. Škoda těch nenarozených inscenací, které Jiří Heřman neudělal za tu dobu, co je šéfem operního souboru Národního divadla. Mohly být nepřehlédnutelné. Ale proč plakat nad rozlitým mlékem? Třeba se mu v jeho dalším podnikání bude dařit lépe než při té nešťastné šéfovské Rusalce.
