Praha – Reklama nevhodně přerušovaná operou

Vladimír Franz se pokusil o operu. Není to jeho debut v tomto žánru, jeho prvotinou byla opera Ludus Danielis , jež vznikla přepracováním z původního oratoria. Značná prvoplánová statičnost hudebnědramatického tvaru, který přináší jeho druhé dílo, Válka s mloky , rovněž připomíná spíše oratorium než živý dramatický tvar. Na tomto posunu se stejnou měrou podílí jak libreto, neprezentující dostatečně dramatické situace, tak hudba. Ta je těžká, hutná, symfonicky založená, ale převážně nevýrazná. Silně tradičně založená, korektně eklektická, úhledná, zaokrouhlená, využívající jak minimalistické postupy, tak i starší tesaurus hudby romantické a postromantické. Libreto je překvapivě veršované, a ještě překvapivější, pro mne nepříjemně zastydle archaicky, je formativní vliv, který má text na utváření hudby. Únavná periodicita, přísná metrorytmická shoda a zaokrouhlenost polovět – to je jak sen z minulého století. Pardon, předminulého. A špatný. Vladimír Franz má ovšem z čeho vybírat, své zázemí zná dobře, je to erudovaný hudebník, produkující čile scénické hudby pro řadu pražských i mimopražských divadel, kde již dosáhl úctyhodného čísla kolem stopadesáti partitur. Bohužel, dramatický nerv mu bytostně chybí.

Inscenace jeho opery – tak je nazvána – Války s mloky, která vznikla ještě na objednávku starého vedení Národního divadla, Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila, před sedmi lety, a jejíž čapkovskou předlohu převedl do formy libreta Rostislav Křivánek, je okázalým plácnutím do poklidných vod českého operního života. Ale když se kola rozplynou a bublinky vyprchají, ukáže se, že halasnost tu převážila nad obsahem, mediální prezentace nad podstatou a že to byla celkem vzato dost marně vynaložená investice. Hudebního nastudování se ujal Marko Ivanović , který má dost aktivních zkušeností se soudobou operní tvorbou, a lze říci, že udělal pro komplikovanou, zatěžkanou partituru vše, co se za daných okolností dalo. Orchestr po celá dvě dějství hraje většinou v plném obsazení, v jakémsi nevzrušivém mezzoforte. Je to pohříchu hudba, která silně připomíná javorový sirup. Ne snad svou sladkostí, ale kašovitě hustou, lepkavou upatlaností. Dusná, zatěžkaná instrumentace pak logicky kryje pěvce i ve středních dynamických hladinách. Ti rovněž odvedli kus poctivé, bohužel zbůhdarma vynaložené práce. Se ctí obstál především Ivan Kusnjer v roli Oliviera Lascotta, s výškami statečně, ale ne vždy úspěšně zápolil Václav Sibera jako Fred a nepříliš vděčná role Lascottovy dcery Minnie připadla Marii Kobielské , která v ní předvedla stěží něco více než svůj standard. Pochopitelně, i toto je za daných okolností úspěch. Operní pěvci, zvyklí a školení na to, aby se pohybovali v prostředí kantilény, aby, řečeno s Puccinim, kráčeli po špičkách na obláčcích melodie, byli nuceni fungovat v něčem, co operu s jejími atributy připomínalo jen občas a velmi vzdáleně. Například árie. Technicky vzato jich tam snad několik bylo, ale nic neseného výraznou melodií, nic takového se celý večer nekonalo. Franzova hudba je pravda neustále umně, pečlivě propracovaná, není to nic povrchního nebo odbytého. Naopak to může u lidí uvyklých populární hudbě vyvolávat dojem solidního, či snad i „vysokého umění“. Franz se nevyhýbá i náročnější imitační práci, je to takové pestré hemžení nevýrazných orchestrálních hlasů, a nad tím zní tu unylý, tu popíkový zpěv. Ten mu jde podstatně lépe a vstupy muzikálového živlu – do dění se připlete veselá squadra z halasně ohlašovaného Poseidona – jsou spíše oživením. Prostor dostane Petr Kotvald a reklama. Mediální polosvět dneška, v plakátově barvotiskovém, prvoplánovém podání. Prý jako varování konzumně vyžilé dnešní společnosti. Jak je ten Čapek geniální. Tohle je však jeho vizi již hodně vzdáleno. A svým moralizováním spíše odpuzuje. Tím spíše, že tu není rozhodně nic, čeho by se ucho mohlo zachytit. Nic, co by si bylo možno aspoň na sto metrů splést s melodií – Franz opravdu není Schubert – nebo s nějakým výrazným hudebním projevem, nějakým nápadným rytmickým či harmonickým řešením. Tak je tomu vždy u hudby, která není napadnutá, vychrlená v horečném tvůrčím chvatu, ale pouze dovedně řemeslně zkonstruovaná.

Čapkem jen velmi volně inspirovaný příběh začíná v baru, se schody, nad nimiž se tyčí antické sloupoví, a nad tím jakési mžikající oko. David Drábek se ve svém operním debutu poctivě snaží čelit statičnosti, jež beznadějně ovládá dění jak v orchestřišti, tak na scéně. Vkládá velkou energii do rozhýbaných masových scén, ale ta není vždy divadelně efektivní. Klíčové sborové scénické obrazy však naštěstí vypadají docela dobře, míří ovšem již čile a nepokrytě ke kýči. Nejpůsobivější je zlom, který nastane při estrádě Salamander v závěru prvého dějství, kdy rozjuchaný dav, dostávající právě svůj chléb i hry, se po jedné otáčce točny vrací – nasvícen v dramatickém protisvětle – jako masa mrtvého masa. Mloci vstoupili do hry a tohle lidem vrací. Své si uhraje křiklavě nápadná scénografie Šimona Cabana a barevně hýřivé, estrádně pojaté kostýmy Simony Rybákové – jak vypůjčené z Holiday on Ice. Nápady vtipné ovšem vzápětí vždy střídá bezradnost a nevkus. Hned v úvodu Fred akčně zalehne Minnie a hrozící kopulace je takřka na spadnutí, leč, ouha, pářící se dvojici zezadu namátkou ošuká potulný pes… Jsme ještě v opeře? Reklamy, jež na dlouhé minuty beztak bezcílně bloudící dějovou linku odvedou do svých zasmrádlých komerčních vod, nás přesvědčují, že žánr se tu definitivně počíná vymykat své podstatě. Nic proti tomu. Popík je ve Franzově podání možná přitažlivější než hra na velkou operu. Vykalkulovaná výtvarná strategie zkušeného týmu počítá s kypivě hemživou lidskou masou – přednost dostaly plnoštíhlé, spoře oděné sboristky, až příliš názorně předvádějící, proč se nedostaly k baletu. Prolínání cizorodých žánrových vrstev neustává, ba právě naopak. Ale nikomu to nevadí. Taková je česká opera dneška? Černočerní mloci, mrkající na nás svýma rudýma očima – jako by chtěli říci: Ano, právě taková je česká opera dneška, a lepší to už nebude – jsou docela pěkně vyvedení. Možná je to ta lepší alternativa za lidi. I oko mrkající na svět shůry se už nějak překrylo mločí mázdrou. Představuji si, jak by bylo krásné, kdyby se začali vynořovat, po stovkách a tisících, ze všech koutů divadla, z lóží i z orchestřiště. Všude samý slizký mlok, až by se dámám zvedal žaludek. Ale tolik peněz zas Národní divadlo přece jen nemá, ani v dnešní době, tak bohaté na dotace na kulturu. Spokojil jsem se tedy s tím, že tu slizkost obstarala Franzova hudba.

Ivan Žáček

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější