Dvojí premiéra – poprvé v rámci Mezinárodního operního festivalu v Litomyšli na víceméně koncertním pódiu zámeckého nádvoří, podruhé na jevišti historické budovy Národního divadla – to je pro inscenátory téměř jistá cesta do pekel. Buď inscenace vyzní lépe tam (je-li především hudebně kvalitní) nebo onde. Přesto Národní divadlo zopakovalo tutéž chybu už potřetí, nevarováno rozpačitostí dvou předchozích inscenací Smetanových oper – Tajemství a Hubičky .
Mohli jsme ovšem doufat, že s užitím jevištní techniky se v Národním divadle oživí scénografie Petra Matáska , která by však určitě lépe vyzněla na komornějším jevišti a ve zcela jiném divadelním aranžmá. Kde ty loňské sněhy jsou, kdy královéhradecké divadlo Drak dokázalo rozdovádět Matáskův bleděmodrý jednoduchý scénický kolotoč frajkumšty živáčků a jejich dvojníků-loutek pod laskavým vedením režiséra Josefa Krofty! Mluvilo, zpívalo a tančilo mile „amatérsky“ s doprovodem vtipně upravené přeinstrumentované Smetanovy muziky. Tentokrát Matáskova scénografie značně ztěžkla a poskytla jen málo prostorových možností méně tvárným a málo herecky a pohybově vybaveným operním hercům. K tomu zčásti karikující kostýmy Zuzany Přidalové (Vašek, Kecal, rodiče), poněkud zatěžkané mnohostí různě vzorovaných materiálů u modro – červeného baletu a barevně fádní u sboru, který téměř splýval s pískovou podlahou jeviště. „Nesešli se…“
Mladá režisérka Magdalena Švecová přistupovala k vražedně těžkému úkolu režírovat Prodanou nevěstu v Národním divadle se vší vážností, poctivostí, nejlépe, jak byla schopna (byla vedením Národního divadla či jeho operního souboru vyzvána a nikdo se nemůže divit, že úkol přijala). S jemnýma ženskýma rukama, s úctou k divadlu a k hudbě, ale i k folklórnímu základu Prodané nevěsty. Z inscenace se stalo spíše národopisné pásmo plné pečlivě vypracovaných detailů (choreografie Ladislavy Košíkové ). V mnohosti druhoplánových výjevů jako by dějová linie Prodané nevěsty téměř zanikala, jednotlivé výstupy přecházely jeden ve druhý, dramatické situace (s výjimkou několika – Mařenka a Vašek, Mařenka a Jeník „Utiš se, utiš se, dívko, utiš se!“) plynuly v nevýrazném sledu. V pozadí jeviště poetické scénky bílých dívek, napínajících bělostné ložní prádlo, přinášejících domečky nebo transportujících jediný volný scénografický prvek ve tvaru U rampy, který na jevišti někdy spíše překážel. K tomu čas od času starodávné baletní přeběhy přesně umístěné podle hudby a Divadlo Continuo , které se ve scéně komediantů, byť půvabné, s poetikou inscenace nepropojilo. Ten krásně divadelní nápad, sekáč, jejž jsme při předehře viděli jako by z ptačí perspektivy, se už v inscenaci nezopakoval. Bylo velmi poučné navštívit první tři představení – dvě premiéry a nedělní odpolední reprízu. Dirigent Ondrej Lenárd přinutil hráče orchestru Národního divadla , aby se dobře naučili předehru. Hráli rychle, lehce, přehledně, barevně, plasticky. Dál už příliš často vládla značně pomalá tempa, dramatičnosti a veselosti se tomuto hudebnímu nastudování poněkud nedostává. Obsazení první premiéry – veskrze matné postavy, vlažné dramatické situace: poeticky nekonkrétní Mařenka Pavly Vykopalové , neosobní a na počátku malinko netaktně kostýmovaný Jeník Miroslava Dvorského , který se rozezpíval až ve druhé půli večera, Veleho Kecal, jemuž vtipný kancelářský trakař spíše komplikoval život, dobrý, ale nepříjemně retardovaný Vašek Jaroslava Březiny . Známý a obávaný sextet rodičů, Kecala a Mařenky se na první premiéře příliš nezdařil, dámy Yvona Škvárová a Lenka Šmídová se intonačně natolik vymkly, že pravděpodobně jen obava z opakování téhož donutila pana dirigenta, aby „neodklepal“.
Druhá premiéra: nejlepší Mařenka, již je schopno Národní divadlo v současné chvíli nabídnout – Dana Burešová , tvárná pěvecky i herecky, Jeník Tomáše Černého , který po pěvecké stránce strčil Miroslava Dvorského s přehledem do kapsy, Kecal hlasově, ba i herecky nadaného Zdeňka Plecha , který má však na této roli po všech stránkách včetně pěvecké ještě práce jako na kostele, málo průrazný Vašek Václava Lemberka , nepochopitelně zkarikovaní Mařenčini rodiče (Roman Janál , Jitka Soběhartová ).
A konečně nedělní odpoledne: vynikající Jeník Jaroslava Březiny , nejpřekvapivější pěvecký i herecký výkon této inscenace, a Mařenka mladé Petry Šimkové , jejíž rozechvěný soprán korunují pevné výšky. Proč však zpívá v téže době jak lyrickou Gildu, tak mladodramatickou Mařenku, tomu, přiznávám se, nerozumím.
Olga Janáčková