Praha – Poulencovy opery

Uvedení dvou krátkých oper Lidský hlas a Prsy Tirésiovy Francise Poulenca bylo skvělým dramaturgickým počinem Státní opery. Získání výjimečných interpretů do inscenačního týmu pak předpokladem, že se tento obohacující úkol podaří – a stalo se. Hudební nastudování vzniklo pod taktovkou Guillauma Tourniaira, režisérem, scénografem a kostýmním výtvarníkem dohromady byl proslavený Ital Pier Luigi Pizzi, jedinou roli jednoaktovky Lidský hlas nastudovala pěvkyně Kinga Dobay, v hlavních rolích druhé Poulencovy opery se představili Elena Rossi a Philippe Do – tým veskrze zahraniční, kromě dirigenta Tourniaira a tenoristy Philippa Do v Praze neznámý. Oběma operám, byť výrazově natolik rozdílným, vtiskl jednotný inscenační charakter Pier Luigi Pizzi, k čemuž mu schopnosti umělce zastoupit tři profese daly ideální příležitost zcela ovládnout jeviště svou představou: v režii o lidském psychodramatu v prvém případě, o pohybu a barevnosti dotvářející až da-da komedii v případě druhém, prolnuto jednotným stroze jednoduchým výtvarným projevem v obou operách. Stejně tak dirigent Tourniaire využil svých dosavadních zkušeností s interpretací Poulenca a vzdor výsledné zásadní odlišnosti v typu oper vytvořil nastudování, v němž Poulancova hudba zněla srozumitelně, byla osobní výpovědí i hudebním divadlem zároveň. Z hlediska divadelní podstaty jsou opery protikladné jak černá a bílá: Lidský hlas je monologem jedné pěvkyně a ta svou osamoceností na velké scéně v dlouhých 45 minutách musí vytvořit napětí hodné detektivního příběhu. Díky barevnosti a mnohotvárnosti svého hlasu to Kinga Dobay zvládla, aniž ji scéna či rekvizity jen v nejmenším napomohly. Režisér s ní však vystavěl psychologicky silnou zpověď v duchu Poulencovy hudby, a Lidský hlas tak setrvalým napětím drama opuštěné ženy naplnil. Je pravdou, že Poulencova hudba z příběhu nedělá drama s tragickými rozměry a ani režisér netlačil na pěvkyni tímto způsobem. Ti, co mohou vzpomínat na činoherní provedení Cocteauovy hry v podání Jaroslavy Adamové, pravděpodobně s překvapením přijali spíše lyrické a pouze v srdci se odehrávající drama, jak je zakódoval v tónech skladatel. Neobyčejně dobře pěvecky vybavená Kinga Dobay, zároveň pravdivě a sytě herecky aspirující na velikost činoherní výpovědi, podala skvělý výkon. Dramatické přiostření na uraženou rozzlobenost hlavní postavy by ale neuškodilo.

Prsy Tirésiovy jsou natolik bláznivou hrou Guillauma Appollinaira z roku 1917, prezentující surrealismus, že by málokdo očekával její zhudebnění; Poulencova pařížská premiéra se odehrála v roce 1947, o šedesát let později ji může spatřit a slyšet český operní fanoušek.

Absurdní příběh (manželé si „vymění“ role – žena se stane mužem generálem, muž si „připne“ prsa a začne rodit děti; posléze se k původnímu pořádku věcí vrátí) dovoluje být zpíván místo mluven, jeho podivnosti to spíš prospěje. Zbývá najít správnou výtvarnou mez nadsázky a způsob výrazu, který „respektuje“ příběh a je slučitelný s divákovou fantazií. To se Pieru Luigi Pizzimu podařilo opět díky jednotě zpracování svými třemi profesemi, ale i výborně obsazenými rolemi hlavních představitelů: modelkovsky štíhle efektní sopranistkou Elenou Rossi, která až fascinovala propojením schopností výborně zpívat, skvěle vypadat a pohybovat se s lehkostí baletky. Ve stejném duchu zdravě exhiboval Phillipe Do, jehož asiatsky drobná postava v ženském kostýmu na vysokých podpatcích nevyzněla pitoreskně, ale vtipně. I jeho pěvecký a herecký výkon byl na dobré úrovni a připočteme-li dobře vypracované epizodní role v podání Thomase Morrise (výborný komik a tanečník), Miguelangela Cavalcantiho, Eriky Jarkovské a Jiřího Hájka, měly Prsy Tirésiovy úspěšnou českou premiéru, provázenou obdivným smíchem a bujarým potleskem. Zdařilý Poulencův večer patří k jedněm z nejlepších, co lze ve Státní opeře vidět.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější