Vynikající „šmokovina“, chtělo by se říci o pojetí Prokofjevova baletu Popelka v pražské Státní opeře (SOP). V choreografii šéfa baletu SOP Pavla Ďumbali a Pavla Šmoka (Pražský komorní balet je součástí baletu SOP) vyznívá představení (16. 12. 2004) podobně svěže a jiskrně jako slavná filmová Popelka s Libuší Šafránkovou. Hlavní protagonistka není uťáplou chudinkou, ale dívkou, která si sice doma nemůže moc vyskakovat a ví, kde je její nově přidělené místo, zároveň se ale nebojí projevit jako odvážná dcera, a alespoň potají dávat najevo, že si o maceše myslí své. Na začátku a na konci tančí Popelka bez špiček, bosa. Choreografové vsadili na přirozenost, vtip, spád – děj je prost nadbytečných vsuvek – a nápaditost. Nemine snad jediný tón bez pohybu či kroku, najdeme zde zajímavé párové prvky, zpestřením je i na plátno promítaná krajina. Tvůrci představení nešetřili humorem, a tak jsou zlé sestry vymóděné jako maškary (kostýmy Roman Šolc , scéna Karel Glogr ), jsou hromotlucké, tanečně neohrabané (vynikající skoroakrobatické kreace Ivy Provazníkové a Anny Ščekalevy ) a na plese se hned jedna z nich opije. Charakter diktátorské macechy zvýrazňuje mužské obsazení – Milan Boček . Popelka Lucie Holánové je křehká, elegantní, herecky výrazná, ve dvojici s princem Ondřejem Novotným se její postava proměňuje v milující ženu. Plusem tohoto provedení byl při premiéře velice solidně a jistě hrající orchestr pod vedením Leoše Svárovského .
