úterý, 3. listopad 2009

Praha: Otello

Napsal(a) 

Nývltova šikma na vysokém stupínku, na zadním prospektu osvětlená plocha, nad středem jeviště visí masivní veliký kámen, mající špici ostrou jako dýka – Damoklův meč, který padá na Otella a Desdemonu až v úplném závěru. Rozpohybovaný úvodní sbor je velmi působivý ve spojení s úžasnou Verdiho hudbou, s bouřícím orchestrem. Ve Státní opeře Praha začíná 28. května obnovená premiéra vynikající inscenace Otella z roku 1991, dílo švýcarského režiséra Dominika Neunera , scénografa Vladimíra Nývlta , s kostýmy Josefa Jelínka a v hudebním nastudování dirigenta Martina Turnovského . Vystřízlivění přichází až příliš brzy. S Neunerovým Otellem má tato „obnovená inscenace“ společnou nanejvýš scénografii a kostýmy, jinak ji nepřipomíná ani v nejmenším, nezbylo z ní doslova nic. Obnovené nastudování Libor Cukr . Viděl tu inscenaci vůbec někdy nebo mu stačila jen režijní kniha Evy Zikmundové , která byla tehdejší Neunerovou spolupracovnicí? To, co bylo na původním Otellovi strhující, byly přesně a ostře vymodelované postavy, dopodrobna vybudované vztahy mezi nimi, nápaditost a až krutá věcnost dramatických situací a to vše doplněno dirigentovou stejně soustředěnou prací s orchestrem, se sborem, se sólisty. Doufejme, že Dominik Neuner tuto „svou“ inscenaci nikdy neuvidí, patrně by Státní operu zažaloval za hanobení díla. Cokoli se na jevišti děje, je nepochopitelné, protože se tu odbývají jen vnější znaky jednotlivých akcí, jejichž vnitřní motivace nebyla zjevně sdělena ani interpretům. Jediná postava, která při první premiéře držela pohromadě byl Jago Ivana Kusnjera – i tak pouhý odlesk jeho původního hereckého výkonu. Jeho alternant Richard Haan dopadl hůř. Představitel titulní role Efe Kislali jako by připutoval z předminulého století – s herectvím si nepůsobil žádné problémy, měl typické rysy majitele zvučného tenoru, ale výšky často parlandoval. Snad si myslel, že bude jeho výkon výrazově sugestivnější. Sergej Ljadov užil v podstatě týchž prostředků. Desdemonu zpívala Christina Vasileva podivně lineárním hlasem – až na kouzelná piana písně o jívě a Ave Maria. Marina Vyskvorkina není Desdemona ani typem hlasu ani hereckým výkonem. Cassio – pokus slibného barytonisty V. Sibery o přechod k tenorovým rolím je fatálním omylem. Hlas nerezonuje, je úzký a chvílemi málo slyšitelný. Martin Šrejma byl vedle tohoto výkonu při další repríze pánem bohem. Dirigoval Heiko Mathias Förster .

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.