Nývltova šikma na vysokém stupínku, na zadním prospektu osvětlená plocha, nad středem jeviště visí masivní veliký kámen, mající špici ostrou jako dýka – Damoklův meč, který padá na Otella a Desdemonu až v úplném závěru. Rozpohybovaný úvodní sbor je velmi působivý ve spojení s úžasnou Verdiho hudbou, s bouřícím orchestrem. Ve Státní opeře Praha začíná 28. května obnovená premiéra vynikající inscenace Otella z roku 1991, dílo švýcarského režiséra Dominika Neunera , scénografa Vladimíra Nývlta , s kostýmy Josefa Jelínka a v hudebním nastudování dirigenta Martina Turnovského . Vystřízlivění přichází až příliš brzy. S Neunerovým Otellem má tato „obnovená inscenace“ společnou nanejvýš scénografii a kostýmy, jinak ji nepřipomíná ani v nejmenším, nezbylo z ní doslova nic. Obnovené nastudování Libor Cukr . Viděl tu inscenaci vůbec někdy nebo mu stačila jen režijní kniha Evy Zikmundové , která byla tehdejší Neunerovou spolupracovnicí? To, co bylo na původním Otellovi strhující, byly přesně a ostře vymodelované postavy, dopodrobna vybudované vztahy mezi nimi, nápaditost a až krutá věcnost dramatických situací a to vše doplněno dirigentovou stejně soustředěnou prací s orchestrem, se sborem, se sólisty. Doufejme, že Dominik Neuner tuto „svou“ inscenaci nikdy neuvidí, patrně by Státní operu zažaloval za hanobení díla. Cokoli se na jevišti děje, je nepochopitelné, protože se tu odbývají jen vnější znaky jednotlivých akcí, jejichž vnitřní motivace nebyla zjevně sdělena ani interpretům. Jediná postava, která při první premiéře držela pohromadě byl Jago Ivana Kusnjera – i tak pouhý odlesk jeho původního hereckého výkonu. Jeho alternant Richard Haan dopadl hůř. Představitel titulní role Efe Kislali jako by připutoval z předminulého století – s herectvím si nepůsobil žádné problémy, měl typické rysy majitele zvučného tenoru, ale výšky často parlandoval. Snad si myslel, že bude jeho výkon výrazově sugestivnější. Sergej Ljadov užil v podstatě týchž prostředků. Desdemonu zpívala Christina Vasileva podivně lineárním hlasem – až na kouzelná piana písně o jívě a Ave Maria. Marina Vyskvorkina není Desdemona ani typem hlasu ani hereckým výkonem. Cassio – pokus slibného barytonisty V. Sibery o přechod k tenorovým rolím je fatálním omylem. Hlas nerezonuje, je úzký a chvílemi málo slyšitelný. Martin Šrejma byl vedle tohoto výkonu při další repríze pánem bohem. Dirigoval Heiko Mathias Förster .
