Slovenské národné divadlo Bratislava v koprodukci s Opera Ireland Dublin hostovalo 17. a 19. ledna 2008 v Národním divadle s inscenací Ariadne auf Naxos (dirigent Walter Kobéra, režie Dieter Kaegi, scéna a kostýmy Stefanie Pasterkamp).
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava v koprodukci s Badisches Staatstheater Karlsruhe uvedlo premiéru téže opery 26. ledna 2008 (dirigent Oliver Dohnányi, režie Achim Thorwald, scéna Christian Floeren).
Ariadna na Naxu , opera Richarda Strausse na libreto Huga von Hofmannsthala, nevznikala snadno zajisté proto, že v ní její tvůrci chtěli otevřít mnoho problémů a témat najednou. První verze díla (1912) zahrnovala Molierovu komedii Měšťák šlechticem, kterou doplnili o dva další dramatické typy – o operu comique a operu seria. O čtyři léta mladší druhá verze Ariadny ponechala z Molierovy komedie v Prologu postavu mecenáše a jeho doprovodu a soustředila se na kontrast opery comique, reprezentované pěti postavami commedie dell`arte v čele se Zerbinettou, a opery seria (zkomponované Skladatelem přítomným na jevišti), zastoupené Primadonnou (Ariadnou) a triem nadpřirozených postav. Jejich střet autoři ještě dále vyhrotili přáním hostitele-mecenáše, aby se hrály obě najednou. A tak je Ariadnino nekončící lamento přerušováno vstupy komediantů, kteří se ji snaží utěšit. Její věrnou lásku k Théseovi se jí snaží vymluvit především Zerbinetta, pro niž je střídání milenců denním chlebem. Ač jsou veselý pánský kvartet a vycizelovaná rozverná Zerbinettina árie vítaným oživením, přece jenom vítězí opera seria, končící vypjatým milostným duetem Baccha a Ariadny, hodným srovnání s Wagnerovým Tristanem a Isoldou.
Vazba na Richarda Wagnera, jehož Strauss považoval za svého velkého učitele, je v Ariadně zjevná dokonce i přítomností přímých citací. Střídání lehkonohé a vážné múzy bylo Straussovou doménou, jak ukázal například už v předchozím Růžovém kavalírovi. V Ariadně užil metody hudební koláže, která je ovšem natolik mistrná, že umožňuje vzájemné pronikání kolážových útržků a jejich hlubinnou melodickou, harmonickou a instrumentální souvislost. Velmi záleží na dirigentovi, které plošky z této mnohosti prostředků zdůrazní a do jakého dramatického oblouku je zasadí. Bylo víc než zajímavé sledovat dvojí různé pojetí dirigenta bratislavské inscenace Waltra Kobéry a dirigenta ostravské inscenace Olivera Dohnányiho . První z nich dal spolu s režisérem přednost jednolité celistvosti díla. Hrálo se bez přestávky a také hudba měla znít jako jediný nepřerušovaný proud. Bohatost a pestrost Straussovy hudební řeči vzala v jeho racionálním pojetí téměř za své a provázely ji jevištní akce podobného druhu. Bratislavští inscenátoři si předsevzali, že propojí Prolog s průběhem Opery prostřednictvím podstatné, ale jak se ukázalo, málo nosné inscenační idey, jíž byla aktuálnost úlohy mecenáše od dob Straussových dodnes. Všechny postavy umístili do sametové černoty hotelové haly (či snad rezidenčního hostitelova sálu) a kostýmově je srovnali natolik, že bylo těžké rozpoznat, ke které názorové či společenské vrstvě kdo patří. Jednotlivé postavy působily izolovaně a na jevišti panoval zmatek, z něhož se vylouplo kvarteto čtyř civilních komických pánů a dámské trio. Zerbinetta byla jakoby z jiného světa, oblečená do večerních šatů, hodných taneční soutěže nebo televizní show. Vnější scénografické gesto, naddimenzovaný rám obrazu s napjatou tylovou oponou nakonec oddělil Baccha s Ariadnou od ostatních, kteří (s výjimkou Zerbinetty) zůstali „za zrcadlem“. Bratislavský orchestr hrál značně nespolehlivě, mužský kvartet a ženské trio zněly nesezpívaně, sólistům vévodila Zerbinetta Ĺubici Vargicové . Tentokrát Bratislavané nepotěšili. Byli právě tak polovičatí, jak je u nás už léta povětšině zvykem.
O pár dní později následovala premiéra Ariadny na Naxu v Ostravě a její Primadonnou (Ariadnou) byla Eva Dřízgová-Jirušová , která v této roli zaskakovala při pražském hostování bratislavské inscenace. V domácím prostředí, na jevišti ostravského Divadla Antonína Dvořáka, vyzněl její výkon mnohem plastičtěji, avšak obsazení do role, která je určena pro dramatický soprán výjimečného hlasového rozsahu i síly, je riskantním vkladem do její pěvecké budoucnosti. Ostravská inscenace Ariadny zvolila ke Straussově opeře zcela jiný klíč. Zdůraznila předěl mezi Prologem, v němž se odbudou základní organizační i názorové střety postav, a Operou Ariadna na Naxu, která následovala po přestávce. Dirigent Oliver Dohnányi podpořil vyznění inscenace rozluštěním mnoha Straussových hudebních rébusů a umožnil skladatelově hudbě, aby vyzněla emotivně a opravdu působivě. Díky hudebnímu nastudování, ale také díky přehledné a srozumitelné režijní práci Achima Thorwalda vyzněla ostravská Ariadna (až na některé méně koncentrované pasáže) přesvědčivě. O příjemné překvapení se postarala vynikající představitelka Skladatele Anna Číhalová stejně jako talentovaná Jana Kačírková (Zerbinetta), která zaujala svou pěveckou i pohybovou přesně dávkovanou živelností a v neposlední řadě Gianluca Zampieri ve vypjaté tenorové partii Baccha. Obecenstvo ocenilo premiéru nadšeným potleskem.
