Právě to, čím vynikají kvalitní operní inscenace, totiž co nejdokonalejší spolupráce inscenačního týmu na společném díle, na Gesamtkunstwerku, chybí národně divadelní inscenaci Gluckova Orfea a Eurydiky . Velmi zajímavý je rozsáhlý a obsáhlý článek dramaturga Ondřeje Hučína o vzniku této opery a o jejím vývoji v průběhu času, v němž vysvětluje, proč pro novou pražskou inscenaci ve Stavovském divadle zvolili pokud možno co nejpůvodnější podobu díla v jeho takřka komorní vídeňské verzi, která je nejblíže Gluckovým zde až puristickým snahám o reformu opery. Vynechání baletních vsuvek, které z pochopitelných důvodů dominovaly pozdější pařížské podobě, umožnilo scénografické řešení Hartmuta Schörghofera (kostýmy Corinna Crome ), jíž dominuje bílé schodiště, sahající od proscénia téměř až k horizontu. Je děleno na tři segmenty (uprostřed každého z nich je zřejmě především bezpečnostní zábradlí, které však brání interpretům ve volném pohybu). Schodištní segmenty se mohou vyklánět směrem od diváků a odkryjí tak říši mrtvých s řekou zapomnění Léthé, naplněnou skutečnou vodou, obklopenou zrcadlícími se stěnami a světelně ozvláštněnou svitem svíček. Elysium, v němž pobývá Eurydika, je umístěno nahoře na vykloněném schodišti. Tam v říši šťastných sídlí i „zametači“ všech starostí a běd. Je-li scénografie na nepříliš prostorném jevišti Stavovského divadla takto dominantní, má to také vliv na osvětlovací techniku, která z pro mne nepochopitelných důvodů světelně nevykrývá proscénium a při pohybu scény zřejmě neumožňuje sofistikovanější světelný design. Dalším handicapem této scénografie je její omezená viditelnost z hlediště. Inscenace je, zdá se, určena divákům od přízemí po první balkon, ostatní už do horizontálně členěného jeviště příliš nevidí, zato jim nezůstává skryto, co se děje za ním.
Režírující scénograf Hartmut Schörghofer se chytil do vlastní pasti, když účinkujícím téměř znemožnil vstup na jeviště a ponechal je v zajetí své vlastní scénografie. Pohyb schodišťových segmentů neslouží režijní koncepci inscenace, je samoúčelný a manipulování s nimi nepatřičně odvádí divákovu pozornost. Nedivím se opatrnosti a nejistotě umělců, pohybujících se na takto nestabilní půdě. Problematické civilní kostýmy, vzdávající se jakékoli estetizace účinkujících (Orfeus a mužský i ženský sbor je v bílých košilích a v černých kalhotách s občasnými doplňky, pouze Eurydika v oranžovém historizujícím kostýmu). Režijní výklad postav je minimální a jejich vztahy ještě zkomplikovalo umístění kovové postele do podpalubí. Rádoby metaforická scénografie byla stržena na syrovou zem, když tato postel poskytla prostor pro Amora nebo pro dialogy obou hlavních postav. Inscenace vzdáleně připomínala pohyb na horké plotně, a to včetně divoké choreografie podzemních (i zemních) příšer, které svými tanci svatého Víta ve vodě i na suchu vzbuzovaly, obávám se, spíše soucit než zájem diváků (choreografie Karine Guizzo ). Závěrečný Gluckův happy end vyložil Hartmut Schörghofer jako dialog již mrtvé a na jevišti nepřítomné Eurydiky s Orfeem, kterého dvojjediný Amor (zpěvačka a tanečník v červeném) zardousí.
Orchestr hrál pod vedením Jana Lathama-Koeniga kultivovaně, ale málo šťavnatě, bez patřičného napětí a občas i s technickými chybami, sbor obstál mnohem lépe (sbormistr Pavel Vaněk ). Premiérové sólistické obsazení nebylo lepší obsazení druhého. To, čeho se nedostávalo málo zpěvnému a herecky málo konzistentnímu výkonu Romana Janála , vynahradil ve svém technicky, stylově i zvukově propracovaném projevu Jiří Hájek , přesto mne obsazení barytonisty do této role příliš nepřesvědčilo. Premiérovou Eurydiku zazpívala velmi vyrovnaně a hlasem plným alikvotních tónů Alžběta Poláčková , zatímco pro Marii Fajtovou , která herecky spíše zdůraznila Eurydičinu nevyrovnanost, patrně nepatří tato role i svým spíše hlubším položením k těm, které jí vyloženě sedí. Nebetyčný rozdíl byl mezi Amorkem Yukiko Šrejmové Kinjo , jenž nepostrádal tolik důležitý prvek tajemnosti, a až prvoplánově odtažitým projevem Hany Jonášové .
Gluckův Orfeus je součástí plánu Národního divadla hrát ve Stavovském divadle nejen opery klasické, ale i předklasické. Zaujme obdivovatele výrazné scénografie, ale nepotěší ty, kteří milují živé operní divadlo s fungujícími postavami a jejich vztahy, vtahující diváka do své emocionálně působivé umělecké struktury. Obrazně řečeno: „Je tu příliš vidět za kulisy.“
Olga Janáčková
