Co je operní kritika? Co je kritizovatelné a co ne? Nakolik jsou závazná prohlášení umělců při tiskových konferencích? To mi šlo hlavou, když jsem se 20. března vracela z první premiéry Oněgina v Národním divadle.
Na přímou otázku, nakolik při této inscenaci spolupracoval režisér s dirigentem a naopak, jsem na tiskovce dostala nejasnou odpověď-neodpověď: „Vždyť spolu pracují celý měsíc! Tak se musejí domluvit!“ Celý měsíc (to opravdu není mnoho!) spolu pracují nebo spolupracují? Při Oněginovi bylo na premiéře jasno: dirigent John Fiore si hleděl svého vzhledem k orchestru i ke zpěvákům, orchestr nabyl barev, které jsme od něj už dlouho neslyšeli, a poslouchal dirigenta jako hodinky. Pravda, ne všechna orchestrální „sóla“ se podařila, ale bylo zřejmé, že dirigent má zcela jasnou, dynamickou koncepci a orchestr ji alespoň v hlavních rysech naplnil. Potíž byla v tom, že bez ohledu na to, co se odehrávalo na jevišti! A to platí také naopak. – Kdo dal aritmetickou cestou dohromady inscenační tým, který se sice při studování inscenace vzájemně „nechal žít“, ale nevytvářel společné dílo? To že by byl ten pověstný „Gesamtkunstwerk“?
Ovšemže ne! Pan režisér Andrei Serban dělal Oněgina (podle svých slov na tiskové konferenci) už dvakrát. Jednou tak (tradičně), podruhé onak (realisticky), a řekl si, že tentokrát to bude jiné. Úplně jiné. A vzápětí se posměšně vyjádřil o německých režisérech, kteří bez ohledu na skladatelovo dílo vytvářejí dílo své. A o Američanech, kteří jsou ukrutně konzervativní. Ani jedno z toho není pravda – tedy není pravda celá. Navíc: povede-li se kterákoli inscenace jako skutečný Gesamtkunstwerk, ať už moderní či konzervativní, diváci ji rádi přijmou a ocení na ní to, co je kvalitní. Chce to jen „maličkost“ – aby je inscenační tým přesvědčil, že dnes, tady, na tomto představení je to zkrátka takto a být tomu tak musí, protože je to pravdivé v rámci dané inscenace. Vždycky je totiž důležité to, co nám dílo sděluje vzhledem k naší dnešní skutečnosti a ne to, jak si je ten který skladatel kdysi představoval na jevišti. Vždyť víme, že například Richard Wagner nenašel ve své době kongeniální interprety, o kongenialitě lze uvažovat (domnívám se) až u jeho vnuka Wielanda Wagnera, který ve svém režijním a scénografickém díle navázal na dědova o dvě generace mladšího současníka Adolpha Appiu.
A Čajkovskij – měl v sobě nevyjasněnou sexuální orientaci a to se dá (asi) i v Oněginovi přečíst. Co je platné teď, „když se to smí a není to trestné, ale spíš módní“ otevírat problém Oněginovy potencionální bisexuality: napřed úporně útočí na Lenského a pak snad ještě úporněji na Taťánu, oba obtěžuje až odpudivou vlezlostí svého chování (zejména v podání Romana Janála , Vladimír Chmelo byl decentnější). Roman Janál se na této roli v Národním divadle velmi herecky „pocvičil“ – hrál tak, jak jej nebylo vidět, co pamatuji. To je kladný výsledek Serbanovy práce. Jen škoda, že utrpěl Janálův pěvecký výkon – na konci opery mu chyběly síly. Vladimír Chmelo při druhé premiéře také neměl svůj nejlepší den.
A vedle toho Taťánina chůva Filipěvna, která tu asi zbyla z té předchozí Serbanovy „tradiční“ inscenace jako jakási „morální kotva“ s křížem na krku a s empatií k ubohé Táně (velmi dobrá Yvonna Škvárová , avšak postava z jiné inscenace). No a potom sama Taťána Wioletty Chodowicz , která vůbec netušila, co má dělat s tou nudně dlouhou dopisovou scénou. Lépe se s rolí vyrovnala Dana Burešová , byť ani jí zařazení do rádoby současného ruského zbohatlického kontextu příliš neprospělo. Taťána – kdo ji navlékl do lesklých atlasových kostýmů, které odhalily každý záhyb kůže (výtvarnice scény a kostýmů Adriana Grand )? Olga v nepříliš výrazném podání Hannah Esther Minutillo nebo lépe zpívající a o to méně hrající Kateřiny Jalovcové . Proč zpívá Gremina pan Podskalský , který sice dané tóny ve svém hlasovém rozsahu má, ale nezní mu? Kde je ten pravý „černý bas“ Národního divadla, kterému by role seděla? Není jím ani Zdeněk Plech , který ji sice odzpívá, ale neodehraje. A Larina – rádoby mladistvá, pěvecky rozkolísaná Galia Ibragimova .
Aleš Briscein byl už před lety při plzeňské premiéře mnohem dál než u Lenského – jeho hlas je na tuto roli příliš dramatický. A Valentinu Prolatovi také typově právě neodpovídá. Proč nebyl Lenským třeba Jaroslav Březina , který báječně zazpíval i zahrál miniroli Triqueta (a přišel na závěrečnou děkovačku s minimaxem)?
Choreografie Petra Tyce patrně splnila režisérovy požadavky. Diskotékové pohyby na kterýkoli klasický tanec i mimo něj. Všechny tance pohybově zpracované až do karikatury – grotesky – bravo Tyc, spolupracoval s panem režisérem a šel ve své choreografii zcela proti stylu hudby, kterou tak sugestivně a zcela „klasicky“ hrál orchestr pod vedením Johna Fiora.
K tomu příslušné kostýmy. Na plese u Lariných „moderní“ diskotékové oděvy (černá kůže, černé šátky s lebkami), u Greminých uniformy ruských důstojníků včetně vyklenutých čepic, kterou měl jistě mít na hlavě i on a extravagantní bílo-černé paruky sboru a baletu.
Jak dlouho ještě (Catilino…) bude vedení Národního divadla a opery sestavovat inscenační týmy podle modelu: dobrý (výborný) dirigent + velmi známý režisér? Nezoufejme. Čeká nás v květnu šéfovská Rusalka. Tam se snad propadání zastaví. Alespoň si to velmi přejeme.
Olga Janáčková
