pátek, 6. březen 2009

Praha - Mai 68

Napsal(a) 

(kofroň-plachý-šimáček: mai 68 střežený Parnass přináší příběh o lásce, revoluci, ideálech a vítězství mlčící většiny v Paříži i jinde. Koprodukce NDB a ND)

Prolog

Na podzim 1989 a krátce po něm byli u nás divadelníci mezi těmi nejrevolučnějšími. Divadelní zákon, který v mnohém nevyhovoval, byl zrušen bez náhrady (!). Obecenstvo přestávalo chodit do divadla a strašidlo raného kapitalismu obcházelo. Revolucionáři se předháněli v tvrzeních, že satirické divadlo nebude třeba (z koho by si dělalo svou zlovolnou legraci?) a o politickém divadle nebude ani řeči. Kulturní politika? A co to, prosím vás, je? To je termín, který užívali komunisté, nám jej netřeba. České národní obrození? Směšný pojem – patří do minulého století.

Čas oponou maličko pohnul – a pražští herci revoltují u magistrátu, který je nechce podpořit a nabízí jim dotaci na vstupenku. Kulturní politika? Tu přece nikdo nepotřebuje. Politikové? Ti už vůbec ne. Hledí si jen své moci a vlastních kapes. A že stále víc porušují základní pravidla slušnosti? Proč by ne – jsme si přece všichni rovni, jen někteří jsou si rovnější! České národní obrození stále trvá, teď pro změnu uprostřed Evropské unie. Jdeme do divadla a valí se na nás umělecké nesmysly, jako by zkopírované z let o dvě generace dřívějších.

Stavovské divadlo 23. 6. t.r.: To, co bylo v padesátých letech vystavováno na odiv – rudé pěsti, revoltující masy, zjednodušené teze hodné revolučních hesel, socialistický realismus, který má týž vyjadřovací kánon jako pár let předtím to pravé německé fašistické umění. To, co je u nás od šedesátých let okoukáno a prohlédnuto, se někomu zdá být znovu tak atraktivní! Rudá pěst, Maova červená knížka, rudý Che, Anděl a Kristus, který vypadá jako svá vlastní karikatura. Ach, ta zjednodušení. Mrtvoly, které čekají nachystány ve skříni.

Už je to tady! Nezáživná přednáška na jevišti, rudé pěsti rudě oděných francouzských studentů (ti pražští jsou o chvíli později trošku víc do fialova). Hrát si s minulostí – jak lákavé, když je ti kolem padesáti. Čtyři padesátiletí výrostci našli téma. Chtěli-li poplivat všechno, pak se jim to velmi podařilo. Největším problémem francouzského revolučního studenta JPB je, má-li zůstat s Edith nebo jít za českou Jarmilou. Ta naštěstí zahyne sovětskou střelou. Problém zažehnán, Mao ji adoruje jako revoluční hrdinku, večer končí, byl to sen, dobrou noc a dobrý den!

Zdálo by se, že v ideálním případě by si reprodukční umělec měl dílo, které se chystá interpretovat, sám i napsat. Někdy se však tomu říká: chytit se do vlastní pasti.

Volba tématu (jeho autorem je někdejší ředitel ND a nynější ředitel NDB scénograf Daniel Dvořák ) je pouze prvním krokem, to, co na něj navazuje, pak dané téma buď naplní nebo vyprázdní. Žili byli čtyři přátelé (?), kolegové, čtyři sobě rovní. Na začátku bylo libreto. Číst je bylo a je neuvěřitelné. Tyto fráze že chce někdo zhudebnit jako operu? Chtějí vyrobit plakát? Snad. Text libreta si můžete přečíst při představení – promítnut na pozadí jeviště vlevo i vpravo – ani tak mu nebudete rozumět. Jde mimo vás stejně jako hudba a to, co se děje na jevišti. Deklamace záměrně kulhající a protismyslná. Francouzská „mlčící většina“ v černých pláštích a v šedých umělohmotných parukách, dole vykukují rudé punčocháče (kalhoty). Převlek – všichni v červeném – revoltující studenti. „Marxismus se nemá čeho bát, má dobrý žaludek, dokáže strávit všechno.“ „Jsem Jarmila z Prahy“, zpívá dlouhovlasá blondýna s medvídkem v náručí. Že by byla tak infantilní? Ne, medvídek je přece součástí loga „Střeženého parnassu (pardon: Parnassu).“ Dají jí ho (toho medvídka přece!) posléze i do rakve. Jana Wallingerová (Jarmila) v ní leží jako blonďatá Sněhurka (bez skleněného příkrovu, ale s naddimenzovanou bílou přikrývkou, pod níž se skrývá její baletní dvojnice). Hlavní postavy – student JPB, který jako jediný nemá „křesťanské“ jméno, a česká Jarmila (medvídková). Necharismatický JPB (Zoltán Korda ), jehož hlas zní díky mikroportu naddimenzovaně (není sám – zvuková stránka představení nebyla právě doladěna), svěží Jana Wallingerová jako Jarmila. Mají ještě nadbytečné baletní dvojníky (neuvěřitelně nenápaditá choreografie Hany Charvátové ). Na hřbitově se zjevují Kristus a Che Guevara („Nestřílejte, jsem Che Guevara a jsem pro vás cennější živý než mrtvý.“).

Nevěřila jsem svým očím, ale ani uším. Ti, kteří si to zaslouží (Che Gevarra, J. P. Sartre, Mao, Kristus – jo, a ještě taky Anděl!) mají své „árie“ – Mao zpívá „v originále“ – rozuměla jsem mu každičké slovo. Škoda, že neumím čínsky (ostatně – byla to vůbec čínština?). Ostatní česky. Většinou. Občas i jednoduché věty ve francouzštině. Plete se jim do toho KHM (Karel Hynek Mácha) – to víte, Jarmila! (Ale stejně tam Hynek chyběl – kdyby tam byl alespoň Vilém!) Před koncem (promítnut na jevišti jako: „Fin/ Konec“) zpívá sbor – „Všichni: (velkolepé sborové lamentoso stojí okolo JPB, plačícího nad Jarmilou a Edith, která JPB utěšuje ). Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zborcené harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk.“ Dávno umřelý básník se nemůže bránit.

Klobouk dolů před všemi účinkujícími, kromě již zmíněných ještě: Tereza Merklová , Josef Moravec , Jan Šťáva , Jakub Tolaš , Aleš Procházka , Jaromír Novotný , Jan Hladík , Lucie Slepánková , Pavel Kamas , Jitka Zerhauová , Jiří Klecker , Jan Ondrejka , Ilona Šumná , Michal Matěj . Pan bůh mě měl rád – nemusím na jevišti papouškovat ptákoviny, které si za mě někdo „umělecky“ vymyslí.

Epilog

Rudá pěst Střeženého Parnassu konečně dorazila (do) ND prostřednictvím Stavovského divadla. Nestravitelný dort, který si uvařili pejsek s kočičkou a dali do něj opravdu vše. Při jeho vyrábění se naši čtyři umělci patrně královsky bavili. Nesmějí se totiž (zřejmě zásadně nikdy) sami sobě, ale svým divákům (nedílná to, patrně, součást nepsaného kréda Střeženého Parnassu, chráněného ochrannou známkou). A diváci jim (alespoň dokud byla v hledišti tma) sice poněkud rozpačitě, ale přece jenom zatleskali. Dobře nám tak!

Večer plný kýče a zhovadilostí, ale pak jsem si se zájmem přečetla program k němu. Hm, hudební skladatel, dramaturg a herec Martin Dohnal o té době hodně ví, ba i pan spoluautor a režisér opery Zdenek Plachý občas napíše něco, čeho se však na jevišti nedopátráte.

Pro jaké obecenstvo je Mai 68? Pro padesátníky, kteří dosud neví (ještě se nerozhodli), zda byl rok 1968 pro ně zásadním zážitkem „dějinného významu“ nebo jen tragikomickou epizodou jejich života („...ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk...“)? Pro starší generaci, která se nikdy nebude schopna této dějinné tragédii od srdce zasmát? Pro ty, kteří tehdy ještě nebyli na světě a jen zlehka je zajímá, čeho se týkal? Zdá se mi, že vítaným tématem „sartrovsko-degaullovsko-maoisticko-che-křesťanské“ opery tohoto kalibru je pouze pro pachatele tohoto artefaktu. Chytili vítr a pohrávají si s ním, protože postpubertální část jejich povahy se, zdá se, vždycky ráda baví urážením těch „jinakých“ méněcenných, kteří jimi oblíbený druh masochistického „humoru“ neoblibují. Hlásím se mezi ně a ráda se nechám označit za „pobouřeného maloměšťáka“, který nepochopil to velké a jedině pravé umění. Ať si žije střežený parnas a jeho vtipné logo, plyšový medvídek!

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.