Po mnoha letech jsem se vypravila na Libuši , jež se podle přání svého skladatele Bedřicha Smetany má uvádět (a také se většinou uvádí) jen při slavnostních příležitostech. Přiznávám, že jsem se trošku bála, jak na mne představení bude působit, ale jako vždy jsem kráčela s otevřeným hledím, ochotna nechat se přítomností nadchnout. V hlavní roli Eva Urbanová , jako Přemysl debutoval Martin Bárta a v roli Šťáhlava Valentin Prolat . Díky svému pokročilému věku pamatuji dokonce i Libuši Marie Podvalové a přiznávám, že „mou“ Libuší je a jak to tak vidím, možná již zůstane Gabriela Beňačková, která tuto roli naplnila zpěvností, lyričností, lahodností a líbezností svého hlasu a ženským půvabem. Libuše Evy Urbanové je z jiného kadlubu, zní rozhodně, „hrdinně“, lyrická místa jsou vzácná. Myslím, že se obtížně vžívá do samozřejmé vznešenosti české kněžny, byť je patrné, jak si této role váží a jak ráda ji zpívá. V jejím projevu se najdou místa, kdy přestává být přirozeně důstojná – například ve chvíli, když klečí před právě nastoleným knížetem Přemyslem a on ji k sobě pozvedá. Je však možné, že jiný divák vidí její Libuši zcela jinak, má intuice není neomylná. Pravda, zlatem bohatě kolorovaná černá kůže jejího kostýmu jí na důstojenství a na ženskosti mnoho nepřidá. To béžová kůže Přemyslova oděvu působí přesvědčivěji, zvláště, je-li nošena na vysoké mužské postavě. Martin Bárta je po této stránce velmi vhodným Přemyslem. Zatím ještě není skutečnou knížecí osobností, k té musí jak lidsky (ba i věkově), tak hlasově dozrát. Jeho debut mnohé napovídá a slibuje – snad budeme mít, až nabude větší jistoty na jevišti, pěkného a zpěvného Přemysla.
Po stránce vyzrálosti pěveckého výkonu mě příjemně překvapila Jitka Svobodová, byť jí, jakož i v jiných jejích rolích (Hedvika, Jenůfka) zatím(?) chybí jevištní vřelost. Roman Janál byl krásně zpívajícím Radovanem od Kamena Mosta, ve druhém jednání však bylo zřejmé, že se prodíral mezi klečícími sboristy (paní klečící vpravo od něj mu dala patřičně znát, že tudy se nikdy nechodilo – pokud jsem jejímu nevraživému pohledu dobře rozuměla) a nepřipadal mi příliš jistý ani v kontaktu s dirigentem. Posléze si natolik vytvořil svou „vnitřní samotu“, že bylo z jeho výrazu jasně patrné, že pozorně poslouchá, jak to tomu Martinovi Bártovi jde.
Dámy i pánové sboru si obdivuhodně zachovali svou původní pěveckou kvalitu (že by před představením dokonce i zkoušeli?), ba i aranžmá, které se ovšem maličko setřelo ve své jistotě. Zato orchestr hrál „z podstaty“ a místy hlavně hodně nahlas – dirigent Oliver Dohnányi doháněl slavnostnost a důraznost hudebního vyjádření (podobně jako nedávno při hostování bratislavské Krútňavy) značně vysokým stupněm dynamické škály. Zdá se, že k této jistotě se upíná stále více dirigentů a orchestrů… Až na tyto vady na kráse Libuše působila silou Smetanovy hudební řeči, která je i tady geniálně dramatická navzdory anebo právě pro své obrozenecké vlastenectví. Je to nádherná, věčná muzika, která je strašlivě těžká pro interpretaci, pro jevištní zpodobení. Zdá se, že mi nadlouho zůstane v mysli nejen Gabriela Beňačková, ale také celá inscenace Karla Jerneka, založená spíše na vroucnosti projevu než na snaze propůjčit Libuši krásu secesních kostýmů a příslušného šerosvitu Muchovy Slovanské epopeje (tady totiž ruší každá nedokonalost světelného parku – například málo osvětlující misky v rukách členek sboru). Není to však chyba inscenátorů, kteří stavěli inscenaci, jak nejlépe uměli, ale otázka stáří inscenace. Kolik nových pěvců už do ní vstoupilo po premiéře! Jen v tomto představení: Jitka Svobodová (Krasava), Karla Bytnarová (Radmila), Roman Janál (Radovan), Valentin Prolat (Šťáhlav), Martin Bárta (Přemysl). Dovolíte-li, pochybuji o tom, že inscenace byla s nimi regulérně přezkoušena – byli více méně hozeni do vody – a je to vidět. Sice se na jevišti nesrazí, ale jejich akce na sebe navazují opravdu jenom přibližně. A na dirigentovi lpí očima.
Nedostatek režijních očí se poznal i na přehnaném líčení paní Karly Bytnarové jako Radmily, ale i na úpravě „secesních hlav“ zejména Radmily a Krasavy – ta oběma dámám na kráse spíše ubrala než naopak. Pomineme-li ještě špici střevíce paní nápovědy, která vyčnívala z pravého portálu (škoda, že už neexistují nápovědní budky!), a to, že se do historické idyly Přemyslovy „korunovace“ z ničeho nic pomaloučku snesl z provaziště na hlavy oslavného sboru nejmenovaný denní tisk a vrátil nás do naší vlezlé skutečnosti, vlastně jsme si my diváci naši slavnostní národní operu docela užili. Škoda, že nevím, jak působila na naše cizokrajné spoluobčany, jichž bylo v hledišti také požehnaně, ale v tuto chvíli mi až tak nezáleží na jejich úradku. Tato opera je vlastně jen naše, patří k rodinnému stříbru a občas si ji můžeme doma slavnostně vychutnat.
Ale stejně mi, když jsem se vracela domů, zase napadlo (stává se mi to často a vlastně stále častěji), že je škoda, že jsme ideologické tance odplynulé epochy pouze pootočili na tance kolem zlatého telete. Zdá se vám, že ta poslední věta nesouvisí s Libuší? Myslím, že souvisí se vším – a promiňte, že jsem tu letošní Libuši, oslavující po třiašedesáti letech konec druhé světové války, nedokázala vidět jinýma než jen a jen svýma očima (ale na tom vlastně není vůbec nic divného!).
