Po Mozartově opeře La clemenza di Tito o dvě léta později další hostování manželů Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových (režie, scéna a kostýmy) v Národním divadle – znovu se vzácně hraným dílem! Jenom pro připomenutí: velmi působivou inscenaci Mozartovy Zahradnice z lásky jsme viděli roku 1991 ve Smetanově divadle v podání Opery z Kolína nad Rýnem (režie Willy Decker, dirigent Hilary Griffiths, orchestr Smetanova divadla), tehdy jako německý singspiel, teď je nastudována ve své původní italské verzi.
Na premiéře opery La finta giardiniera nás ve Stavovském divadle uvítalo dokonale vysvícené jeviště, na němž Herrmannovi po zvyku německých i jiných zahraničních světelných designérů nepoužívají u nás obvyklé sledovací reflektory („štychy“). Mírná šikma, která prodlužuje hrací plochu i před orchestřiště, uzoučké schody do hlediště (použité jen během předehry pro příchod markýzy Violanty a jejího sluhy Roberta, měnících se po převleku na scéně v nepravou zahradnici Sandrinu a Narda). Březový háj se stromy rovnými jako vojáci, jen jeden jediný je rošťácky či sladkobolně silně nakloněný doleva – každý se mu musí vyhnout. Bílé tenké kmeny pomalované černými skvrnami – přiznaně stylizované, s téměř jako by pravými umělými listy, pod stromy lednička ze šedesátých let, v níž všichni najdou občerstvení. V pozadí místo pro připlouvající loďku, která přiveze hraběte Belfiora, „pošťáka“ a na závěr i nějakou tu dámu, aby Podesta nezůstal opět sám. Proudí odtud čůrkem „voda“ do obdélníkové nádrže v popředí jeviště. Tam hází bezejmenný skřítek svou barevnou svítící kuličku, která se žbluňknutím prozradí, že tady(!) je voda skutečná a bude se s ní hrát. Pro „noční“ scénu všeobecného šílení se břízy náhle vychýlí doleva – jedna jediná v protipohybu. Trošku s nostalgií vzpomínáme na neexistující „štychy“, které by nám určitě pomohly orientovat se v tom uspávajícím šeru. Na pomoc ovšem přichází rytíř Ramiro s přenosnou lucernou. Kostýmy jsou dokonale propojené se scénografií – zpočátku všechny černobílé (až na nafialovělý oblek Ramirův) – nejvýraznější je Arminda v dokonale sladěném elegantním přiléhavém bílo-černém modelu s kloboukem a kabelkou, ale pozadu nezůstává ani Serpetta v malých černých, jejichž bílá trojúhelníková minizástěrka zakrývá rošťácky odhalený pupík. Ke konci opery se všichni převléknou: skřítek a Podesta do světle zelené, dámy do barevných květinových vzorů. Jde přece o zahradnici, byť pouze zdánlivou. Jenom Arminda je náhle celá v černém jako vdova – ona jediná zůstane vysloveně na ocet. Všichni odejdou a na dlouhatánské bílé zahradní lavičce zůstává jen osamělý, hodně upracovaný skřítek.
Každá scéna začíná přírodními zvuky, které uvozují atmosféru situace. Jako bychom ani nebyli na opeře. Scénografie připomíná čechovovský březový lesík, a když do něj přijde Podesta ve slamáku, ten dojem se ještě posílí. Droboučký skřítek v dlouhém fráčku (Mireille Mossé ), vylézající na začátku z podzemí, recituje svým polodětským hlasem milostnou báseň Heinricha Heineho a vysloví opakovaně jedinou českou větu: „Vzlykal někdo tiše?“ a teprve potom zazní hudba a zpěv s recitativy doprovázenými cembalem. Je to skřítek vtipný, pohotový, někdy i trošku zlomyslný, dokáže však také vlastním tělem statečně zabránit Violantě a Belfiorovi v rozchodu.
Orchestřiště tentokrát nemá zvýšenou podlahu jako u inscenace Tita před dvěma lety a možná, že je to škoda. Ačkoli hrál orchestr Národního divadla pod vedením svého budoucího šéfa Tomáše Netopila velmi dobře, jeho hudební nastudování je zřetelně kompaktně vystavěno, má plasticitu i různorodost ve stylové jednotě, pěvci nemuseli sledovat každý jeho pohyb, protože vše bylo nazkoušeno tak, jak být mělo, nepodařilo se tentokrát dirigenta a orchestr dokonale vtáhnout do struktury inscenace jako její nedílnou součást. Ale to už bychom kladli nereálné požadavky na kvalitu inscenace, která ani v nejmenším nezklamala.
Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi si přáli jen jediné obsazení – a trošku si tím zkomplikovali situaci. Naše vynikající sopranistka Simona Houda Šaturová konečně dostala roli, na níž může v Praze předvést kvality svého technicky výtečně vybaveného hlasu, a navíc s ní pracovali inscenátoři, kteří jí pomohli vytvořit přesvědčivou jednolitou postavu. Zpívala při obou premiérách v ohlášené indispozici, avšak právě technika jejího zpěvu jí dovolila, aby se svého partu i za těchto okolností zhostila na vynikající úrovni. Je pravda, že umí svým hlasem, je-li v plné síle, hladit ještě víc, ale tomu by stejně ti, kteří ji nikdy předtím neslyšeli, nevěřili. Tenorista Andrew Staples , zpívající Belfiora, okouzlil svým pohybově-hereckým výkonem, schopností udělat si ze sebe legraci nejen ve vnějším fyzickém projevu, ale i ve vylehčeném zpěvu, který v průběhu večera prohluboval a zdokonaloval. Jeho neodolatelně komický vstup z loďky na pevninu se zabitou kačenou v pravé ruce a s náhlým pádem, kvůli němuž „musel“ být začátek árie znovu zopakován, přecházel postupně ruku v ruce se zpěvem do stále serióznějšího chování (ovšem kromě náhlé „hvězdy“ – stojky stranou). Podobně herecky tvárná byla i Kateřina Kněžíková jako rozpohybovaná a rozdováděná Serpetta a Marie Fajtová jako Arminda. Doufejme, že se časem obě více uvolní a že především druhá z nich v průběhu repríz dále zdokonalí svůj pěvecký projev. Potěšil suverénní výkon Adama Plachetky , který v roli Narda (Roberta) neměl problémy a s roztomilou bezprostředností přestavoval scénu. Podesta (Jeffrey Francis ) byl přesvědčivý ve svém hereckém i pěveckém projevu, poněkud méně však Annekathrin Laabs v kalhotkové roli rytíře Ramira. Třešinkou na dortu byla třemi hvězdičkami označená bezejmenná role již zmíněného skřítka zamilovaných, která dávala představení (i závěrečné děkovačce) tempo a rytmus. Stala se ústřední postavou inscenace a díky ní (v podání paní Mossé) si budeme tuto Zahradnici navždy pamatovat. Mimochodem: bylo radostí pozorovat drobná vylepšení, která v inscenaci nastala mezi její první a druhou premiérou.
Je až neuvěřitelné, jak člověka pohladí po duši takto dokonale vypracovaná inscenace. Pravda, domnívám se, že by této Mozartově rané opeře občas prospělo nejen krácení recitativů, ale také vynechání některých árií nebo zestručnění ansámblů, je však pochopitelnou ctižádostí tvůrců inscenace, aby předvedli dílo devatenáctiletého Wolfganga Amadea v jeho co nejúplnější podobě. Díky manželům Herrmannovým jsme se zase po dlouhé době přesvědčili, že máme mladé operní herce, kteří jsou schopni splnit nároky zahraničních profesionálů, od nichž, ať už se to někomu líbí nebo ne, se máme hodně co učit!
