pátek, 2. březen 2012

Praha - Jakobín – svátek v Národním

Napsal(a) 

Praha - Jakobín – svátek v Národním, foto Hana Smejkalová/ND Praha - Jakobín – svátek v Národnímfoto: Hana Smejkalová/ND

Ano, na tuto inscenaci mohou rodiče s sebou vzít i své potencionální hudby a divadlamilovné potomky – konečně. Nejen proto, že je Dvořákův Jakobín i dětem tematicky blízký, ale také proto, že se opernímu souboru po dlouhé době a navzdory rozkolísané situaci v pražském operním divadle podařil „zázrak“: celý tvůrčí tým se spojil k cílevědomé práci a její výsledky mají nejen hlavu, ale také srdce. Ta serenáda se (jim) po-da-ři-la... Inscenace je živá, dynamická, hravá a nesentimentální. Beckmesser by v ní ovšem našel chyby... Hned první pohled na jeviště s dominující obří židlí vyvolává vzpomínku na Guthovy Mistry pěvce norimberské, které v Drážďanech ještě čas od času hrají, je však možné, že scénograf Pavel Svoboda je ani neviděl – vše už v divadle bylo a inspiraci hledáme všichni.

Pražský Jakobín, který si zvolil spíše podnázev Matčina píseň, je pohledem učitele Bendy na jeho malé i zvětšující se svěřence. Mění se perspektiva – od maličkých židliček, na které si sedají i ti dospělí, protože zůstávají do jisté míry dětmi, až po tu jednu obří židli, na kterou smí vystoupit jen ti, kteří zasluhují (Bendovu, všeobecnou) úctu a lásku. Inscenátoři si působivě pohrávají se stylizovaným scénickým prostředím a přitom se jim daří nenarušovat vývoj postav a jejich střetů. Propojují hravost se stylizací a nalézají nový úhel pohledu na „českou národní klasiku“ – díky za to.

Svobodova scénografie Jakobína má jednu nedocenitelnou vlastnost – je akustická. Vrací do hlediště sezpívaný ansámblový a sborový zvuk, který zespoda podporuje stejně dobře sehraný orchestr. Dirigent Tomáš Netopil volí na počátku opery až závratně rychlá tempa, jimiž podporuje dynamičnost jevištních akcí, a tím si uvolňuje ruce pro třetí jednání v jeho kontrastní citovosti a vláčnosti. S režisérem Jiřím Heřmanem si zřejmě dobře rozuměli – pracovali spolu poprvé a na prknech Národního divadla možná i naposledy – alespoň ve svých nynějších funkcích šéfa opery a šéfdirigenta...

Kostýmy Alexandry Gruskové jsou jako vždy na mimořádné úrovni, mám jen drobnou pochybnost o bílém, téměř jakoby svatebním kostýmu Terinky, jímž se nápadně vyděluje ze svého okolí. Choreografie Lucie Holánkové je, myslím si, šťastnější v práci se sborem a se sólisty než v baletních intermezzech, která mi připadala nadbytečně infantilní a nuceně komická. Otevření obvyklých škrtů – právě baletní hudby v závěru posledního jednání stejně jako vložení sboru „Stojí pěkný zámek na kopci vysokém“ a prodloužení výstupu Terinky a Purkrabího podle mého názoru brzdí dramatičnost situací, porušují logiku hudebnědivadelního jazyka. K formální soudržnosti inscenace také nepřispívají poměrně dlouhé nehudební úvody, a především rozmlžené závěry jednotlivých jednání, která zřetelně ukončuje až nápis „Přestávka“.

Doslova balzámem na duši je dokonale barevně zářivý a vyladěný Kühnův dětský sbor, ale také úctyhodný výkon sboru Národního divadla. Kultivovaný a zdaleka ne starý pan učitel Benda je životní rolí Vladimíra Doležala, který jej velmi decentně ztělesňuje a zpívá (Jan Ježek pojímá roli víc parlandově), Kateřina Kněžíková stejně jako Alžběta Poláčková věnovaly Terince své nejlepší síly a podařilo se jim vytvořit jednolitý pěvecký i herecký výkon podobně jako Marii Kobielské nebo Daně Burešové v úloze Julie. Výkon Luďka Veleho je přesvědčivý jak po herecko-pohybové stránce, tak po stránce pěvecké, kterou obdivuhodně zkáznil, pro Františka Zahradníčka je tato role, zdá se, krokem vedle. Roman Janál v roli Bohuše upustil od svých hereckých i pěveckých manýr poslední doby, které byly mj. na úkor zpěvnosti, a Jiří Hájek byl neobyčejně přesvědčivým Adolfem (na druhé premiéře Jiří Kubík). Aleš Briscein je brilantním Jiřím a pro tuto roli má „dobře nakročeno“ i Aleš Voráček se svou blachutovsko-žídkovskou barvou hlasu. Největším překvapením druhé premiéry byl pro mne mimořádný pěvecký a herecký výkon Ondreje Mráze, který skutečně je po všech stránkách oním starým, důstojným a citlivým Hrabětem, zatímco Miloslav Podskalský v téže roli Hraběte spíše vnějškově charakterizuje. Bude mi potěšením sledovat další pěvce, kteří budou vstupovat do této nápadité i hřejivé inscenace.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.