pátek, 19. březen 2010

Praha - Hry o Marii

Napsal(a) 

Praha - Hry o Marii, foto Petra Hajská Praha - Hry o Mariifoto: Petra Hajská

V rámci Hudebního projektu „Martinů Revisited“ , který je pořádán u příležitosti 50. výročí úmrtí skladatele Bohuslava Martinů, uvedlo Národní divadlo jeho poměrně málo hranou operu Hry o Marii . Věnovalo jí veškerou možnou péči – k jejímu hudebnímu nastudování přizvalo dirigenta Jiřího Bělohlávka , jehož niterný vztah k hudbě tohoto skladatele je známý, obří sbor připravili sbormistři Pavel Vaněk , Lukáš VasilekJiří Chvála (Sbor opery Národního divadla , Pražský filharmonický sbor , Kühnův dětský sbor ). Režisérem inscenace je šéf opery Národního divadla Jiří Heřman , scénu navrhl Pavel Svoboda , kostýmy Alexandra Grusková , choreografem inscenace je Jan Kodet a autorem světelného designu Daniel Tesař – tedy spolupracovníci, s nimiž pracuje Jiří Heřman opakovaně. Z množství sólistů jmenujme alespoň Mariu Kobielskou jako Mariken a Marii z Narození Páně, Pavlu Vykopalovou (Sestra Paskalina), Ďábla Svatopluka Sema , Kováře Ivana Kusnjera a Vůdce her (mluvená role) Jakuba Gottwalda – všechny výkony s kladným znaménkem jak po pěvecké (mluvené), tak po herecké stránce.

Scénografie Pavla Svobody je funkční (bočnicové „teláry“ – inspirované antickými divadelními kořeny), zadní prospekt se šesterými patrovými dveřmi, po jejichž otevření vniká na jeviště symbolický hvězdný prach – dým, efektní scénická maxiopona s prostřiženým obličejem Matky Boží i použití restaurované Hynaisovy slavnostní opony na samém počátku opery. Kostýmy Alexandry Gruskové mají (jako obvykle) svou divadelní efektnost, tady inspirovanou středověkými obrazy – Archanděl Gabriel s obrovskými modrými křídly, Panna Maria Královna, Kristus i se stigmaty. Vedle těchto postav jsou kontrastně prosté kostýmy Pannen moudrých i pošetilých, Kováře, Sestry Paskaliny. Sbor v černých unisexových talárech, které jen v samotném závěru ozdobí stříbrné „ornáty“, zapnil v hledišti téměř všechny lóže prvního a druhého pořadí.

Hry o Marii tvoří čtyři jednotlivé malé „opery“, inspirované náboženskými příběhy, pocházejícími z různých dob i oblastí: Panny moudré a panny pošetilé , Mariken z Nimegue , Narození PáněSestra Paskalina . Každá z těchto částí má rozdílný hudebně dramatický jazyk a z toho plynoucí inscenační podobu, spojuje je mimo jiné společně komponovaná scéna. Zázemím první části Her o Marii je „lazaret“, v němž muže, nalézající se mezi životem a smrtí, ošetřují v modravém přítmí Panny moudré, ve druhé části hrají podstatnou roli taneční výstupy vytvořené choreografem Janem Kodetem. Třetí část záměrně potlačila samotné Ježíšovo narození – středem dění nebyl Ježíšek-dítě (zastoupila jej jakási rouška, spočívající v rukou Marie Panny), ale budoucí Kristus-trpitel. Sestra Paskalina vyzněla (z mého pohledu) nejlépe.

Režisér Jiří Heřman, o němž v tištěném programu k inscenaci píší, že „charakteristickým rysem jeho inscenací je sugestivní prostupování zpěvu, slova, prostoru, pohybu a světla v abstraktním jevištním tvaru odkazujícím k jakémusi rituálu duše“, vytvořil svou další inscenaci na prknech Národního divadla, řekněme, ve smyslu právě citované charakteristiky. Pochopitelně, že Hry o Marii obsahují úvahy o životě a smrti, avšak obávám se, že u Jiřího Heřmana se stávají téměř obsesí. Jeho touha po divadle – obřadu, divadle – obrazu, po vyhraněné estetičnosti sledu obrazů přináší hodně až přebujelé zdobnosti. Hry o Marii jsou velkým efektním plátnem, které se svými spolupracovníky vytváří podle přísného estetického kodexu, propojuje je umnými společnými vazbami, ale – vší té kráse jako by chyběla srozumitelnost, sdělnost, prostota, obyčejný lidský cit, něha, lidské teplo, které je, domnívám se, od hudby Bohuslava Martinů neodmyslitelné.

A v čemže by to „teplo“ mělo spočívat? Třeba v tom, aby v Narození Páně nenapochodovaly na jeviště dětičky, nesoucí si polštáře a bůhvíproč uléhající v mrtvolném přísvitu na holou zem a čekající na pokyn ke zpěvu, aby Mariken nezhasla svůj život nevýrazně na podlaze, má-li být Ďáblem svržena dolů k zemi, aby Panna Maria v Sestře Paskalině nevypadala jako beznohá (je na scéně od počátku – sedí) a hlavně aby obří sbor nemusel zabírat polovinu hlediště, když nejlépe zní až v Sestře Paskalině – z jeviště.

A tak, přiznávám se, těmto Hrám o Marii nerozumím. Jiří Bělohlávek dílo dokonale zná a staví je architektonicky až k vyvrcholení v Sestře Paskalině. Orchestr hrál, jak nejlépe uměl a sbory i sólisté také. Jen škoda, že režie dílu nepomohla, spíš podtrhla všechny záludnosti této obtížné napůl koncertní čtyřopery. Inscenace ve mně nerezonovala, ač je mi hudba Bohuslava Martinů neobyčejně blízká. Filosofické podtexty nepodpořily, nezdůraznily to, co je na této opeře snad nejcennější – totiž kaleidoskop různých podob, různých morálních poselství těch čtyř drobných příběhů-klenotů. Žádný z nich nezahřál, jen výrazně zastudily velikášstvím a snahou o dokonalost...

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.