Opera Hoffmannovy povídky operetního autora Jacquese Offenbacha je značně bizarní a rozvláčná. Tyto výhrady téměř čtyřhodinová inscenace v Národním divadle nevyvrací, tím spíše, že na základě kritického notového vydání otevřela dosud neznámou širší verzi díla s původními skicami. Hudebně má jít o operu trochu pikantní a v některých bodech i rafinovanou. Tyto kvality nastudování dirigenta Michela Swierczewského (který se v podobném repertoáru a vůbec v operním žánru objevil pro Pražany možná překvapivě) stoprocentně nenaplňuje – dílo zůstává především v obecné výrazové rovině odpovídající citově přiměřené melodické romantické francouzské opeře, ne nepodobné například faustovskému příběhu Gounodovu. Projevilo se to zvláště v „benátském“ posledním dějství, kdy třeba v houpavé barkarole kdekomu v publiku mohlo chybět při premiéře víc šarmu. Pravda však je, že o něco věcnější Swierczewského přístup, z hlediska celku ve výsledku však přirozený a emocionálně uspokojivý, odpovídá i režijnímu přístupu Ondřeje Havelky , který se nad lyrikou a fantaskností nebojí zřetelného nadhledu a ironie. Havelka už se jako operní režisér definitivně etabloval, jeho práce opakovaně působí příjemně a příznivě. Nenarážejí ve své normálnosti na hranice žánru – a pokud je přece jen překračují, pak v jiné rovině: Havelka nepodléhá pokušení zůstat u klišé, respektive ví, co by pohodlná klišé nebo prázdné banality byly, a s invencí a v pohodě a uměřeně se jim vyhne. V dosažené jedinečnosti, často v detailech neotřelé, zábavné, ale hlavně s velmi přirozeně rozehranými situacemi, charakteristikami a vztahy, se bez velkého úsilí dostává za nepříjemně blízké hranice tvořené některými příliš běžnými produkcemi. A zároveň se vyhýbá hranicím vytvořeným příliš vyhraněnými inscenátory zkoušejícími, co vše navěšeného původní dílo unese v postmoderní rozvolněnosti. Havelka zůstává u tradice, ale dokáže jí hereckou akcí, nápadem i gagem vdechnout nový život. Po pěvecké stránce je charakteristické, že divadlo vedle hostů (například výborná Jana Bernáthová v roli Olympie nebo někteří další zahraniční umělci v prvním obsazení) nadále využívá i své kmenové sólisty, ať jsou už unavení, nebo ne; výsledek pak může být, jako v případě Valentina Prolata , který zpíval titulní roli v druhé premiéře (7. 3.), poněkud problematický. A provozní reprízy s ním nemohou dopadat o mnoho jinak – v jeho hlase se trvale sváří pěkné lyrické belcanto s přepínáním a se snahou zazpívat věci v jeho případě dokonale nedosažitelné… Lehce surrealistická scéna Martina Černého má s pomocí točny dvě tváře, jednu pro Hoffmannovo vyprávění a pro akce jeho Múzy, druhou pro inscenování jeho příběhů o hledání ideální ženy. Typy žen a jejich prostředí jsou odlišena, jak jen lze, je na co se dívat, vtipně a citlivě k proměnám hudby je rozehrána zejména známá scéna s ženou-loutkou. Opera končí slavnostním chórem a proměnou společensky unaveného básníka v pomník. Havelka se v zákrutách děje neztratil.
