Praha – Figarova svatba Pražské konzervatoře

Ve dnech 9., 10. a 12. června hostilo vinohradské Divadlo Talent-Illusion, ve kterém od května sídlí Dětská opera Praha Jiřiny Markové-Krystlíkové, Pražskou konzervatoř. Studenti jejího pěveckého oddělení zde pod vedením režisérky Reginy Szymikové a dirigenta Roberta Jindry sehráli Mozartovu Figarovu svatbu . Jedno z nejoblíbenějších děl mozartovského repertoáru, jehož inscenování bývá vzhledem ke komplikovanému ději, obtížným pěveckým partům nebo složité typologii postav zpravidla těžkým úkolem. Regina Szymiková rozehrála na jednoduché čistě bílé, ale přesto neobyčejně působivé scéně Jany Špalové (jedny plné dveře, dva dveřní rámy, nezbytný nábytek, revuálka) situačně dokonale vystavěné divadlo plné příjemných překvapení nejen v rovině gagů, ale především v rovině psychologické charakteristiky jednotlivých postav. Za vůbec nejcennější ale považuji, že se jí podařilo důsledně se vyvarovat zažitých prvoplánových operáckých klišé a vše, co se na jevišti odehrávalo, se neslo v duchu přirozené lehkosti. Každý z aktérů příběhu zaujal svou osobitostí (vycházející logicky i z osobnosti interpreta), která byla ve všech případech ku prospěchu celku.

Velmi spolehlivě zpívající David Nykl oblečený v červeném tričku s dlouhými rukávy a bílých montérkách (kostýmy: Aneta Grňáková) je místy možná trochu zarputilým Figarem, ale dokáže svou roli podat i s odzbrojující nadsázkou – když například v prvním jednání vyměřuje velkým dřevěným pravítkem postel a poté i Zuzančiny přednosti nebo když ve své první árii stejným pravítkem „jako“ šermuje proti svému domnělému sokovi, následně jej „propíchne“ a ještě hrot pravítka noblesně utře bílým kapesníkem. V Zuzance Kateřiny Kněžíkové se snoubí půvab, neuvěřitelná jevištní energie a oduševnělé herectví, které v propojení s brilantním zpěvem činí z její interpretace této role opravdový zážitek. Hraběcí pár našel rovnocenné interprety v pěvecky jistém Jiřím Brücklerovi a obdivuhodně výrazově zpívající Lívii Vénosové. On je vykreslen jako agresivní (možná nepříliš inteligentní) záletný cholerik neustále z něčeho nervně podezřívající svou manželku, ona jako manželem vynervovaná nešťastná žena. Hraběnka místy skoro vzbuzuje až divákův přátelský soucit, když si v první árii s nešťastným výrazem ve tváři měří krejčovským metrem pas a poté s podobným výrazem odmítá ve třetím dějství koblihu vědoma si toho, že „takhle to už dál nejde“. Brücklerovo v intencích režie vypointované herectví je ve druhém dějství postaveno do záměrně vyhroceného protikladu s žensky jímavým herectvím Vénosové a vše nasvědčuje tomu, že hraběcí pár – prost veškerých oficialit – si zkrátka v osobním životě nerozumí. O to více je tedy pochopitelný Hraběnčin prohřešek v okouzlení Cherubínem, který vnáší do jejího života alespoň na chvíli vytoužený klid a pohodu. Michaela Kapustová nemá zatím tolik jevištních zkušeností jako její spolužáci a jejímu Cherubínovi trochu chybí pěvecká jistota, dokázala ale zaujmout svou bezprostředností a něžnou naivitou, které jsou pro tuto roli nesmírně důležité.

Tereza Chyňavová (rozkošně rozšafná Marcellina), Lukáš Sládek (majestátně vyhlížející Bartolo), Ondřej Socha (trefně štiplavý Basilio a Don Curzio) a Jaromír Nosek („věčně opilý“ zahradník Antonio) podali své role s velkou dávkou nadsázky, kterou výborně uplatnili zejména ve finále druhého a čtvrtého dějství. Anna Kubištová, Barbora Vraná a Bronislava Tomanová byly spolehlivými představitelkami Barbariny a Družiček.

Hrálo se bez předehry, bez Figarovy árie ze čtvrtého dějství a s upravenými recitativy. Precizní hudební nastudování Roberta Jindry je v kontextu inscenace nedocenitelné – se všemi zpěváky jejich party výborně dynamicky a rytmicky vystavěl a ti pak byli natolik dobře připraveni, že nepotřebovali přímý kontakt s dirigentem. Ten ostatně ani nebyl možný, protože dirigent seděl za klavírem společně s klavíristkou Natalyií Marfynets, která celou Figarovu svatbu s obdivuhodným nasazením zahrála, a dohlížel na průběh představení. Zpětně se dá říct, že se mu společně s Reginou Szymikovou podařil malý zázrak. Představení, které by mělo takovou vnitřní energii, není mnohdy vidět ani na profesionálních scénách. Inscenace by si zasloužila další reprízy a určitě i s orchestrem, což by mohla být pro Pražskou konzervatoř velká výzva.

Sdílet článek: