Verdiho Falstaff je jednou z nejobtížnějších oper, zároveň však nejprokomponovanějších a nejdokonalejších co do souhry Boitova libreta s hudbou. Je až neuvěřitelné, nakolik byl téměř osmdesátiletý skladatel schopen překročit svůj stín, poučit se z díla svého největšího operního rivala Richarda Wagnera a zpracovat jeho podněty k obrazu svému – a navíc jako komedii. Ve Fastaffovi poskytuje vyzrálému barytonistovi nebo basistovi s otevřenou horní polohou příležitost, aby se v titulní roli, v níž nesejde z jeviště, doslova blýsknul. Je to nabídka, kterou je nutno pokorně přijmout a pokusit se dokázat, že jsme jí hodni. Ivanu Kusnjerovi se to 7. 5. podařilo, Falstaffa můžeme považovat za jeho životní roli. Vypracoval ji po stránce pěvecké do sebemenších detailů a zrovna tak se jí věnoval i jako herec. Jeho Falstaff je životaschopný muž, vědomý si svého svérázu, schopný moudrého nadhledu a sebeironie. V reprízách bude jistě méně hlídat dirigentova gesta, pokud ovšem bude dirigent lépe ovládat jemu podřízené médium. Jiným Falstaffem je alternující basista Andrew Greenan , jehož hlas je sice v hloubkách plnější, chybí mu však stejně podstatné výšky. Mnohdy užívá Sprechgesangu, aby si pomohl ve výrazu. Tím si ovšem narušuje čistotu intonace. Svého Falstaffa vypracoval tradičněji – je směšným tlusťochem, který postrádá sebeironický přesah – škoda. Horší je to však s Falstaffovými protihráči. Paní Alice Fordová by měla být ženská z masa a kostí, energická bytost sytého hlasu a přesvědčivé až živočišné průraznosti. Z nepochopitelných důvodů byly pro tuto roli vybrány nanejvýš mladodramatické pěvkyně, z nichž Maria Haan odvedla svou roli na patřičné úrovni, Iveta Jiříková byla přímým krokem vedle (zastoupila v průběhu zkoušek paní Katarínu Jorda Kramolišovou). Zajímavě kontrastovalo obsazení svérázné paní Quickly. Jednoznačné favoritce paní Yvoně Škvárové role příliš neseděla nejen po stránce herecké, ale kupodivu také po stránce pěvecké. Jako by byla na přechodových tónech jejího hlasu. Paní Lenka Šmídová se vzepjala k nadlidskému výkonu, zbavila se svých cupitavých manýr a navíc se velmi krotila v hlasovém projevu, takže na druhé premiéře (9. 5.) předvedla svou roli nebývale vyrovnaně. Pan Ford Vladimíra Chmela zněl i hrál, přece mu však chyběla ona samozřejmost italského pěvectví, jíž je výrazná znělost plného belcantově školeného hlasu. Jeho alternant Jože Vidic ovšem nedospěl v té italské znělosti ani o krok dál, spíše naopak. Představitelé Falstaffova sluhy Pistola (Zdeněk Plech střídaný Luďkem Velem ) si počínali obratně, zatímco nikým nestřídaný Václav Lemberk (Bardolfo) byl nepřesvědčivý malou průrazností svého hlasu. Part Nanettina nápadníka Fentona Jaroslav Březina pečlivě vypracoval po stránce pěvecké a byl i přesvědčivým milovníkem, k čemuž měl Philippe Do jak hlasově tak typově od přírody blíž. Kateřina Kněžíková zpívala Nanettu na obou premiérách. Měkká lahodnost jejího hlasu hladila zejména ve vymazlených výškách, ale ne už tolik v méně znělých středech. Opravdu chce vedení ND tuto mladou talentovanou zpěvačku utahat v jejích slibných začátcích? (Děvčátko, pozor! Nedají si to líbit – je to jejich hlas, patří jen a jen Vám a Vaší slibné kariéře – nenechají se vláčet provozem!) Doktor Cajus Richarda Samka : pěvecky se štítem, Martin Šrejma na štítě – barva hlasu!?, Meg Pageová Moniky Fabianové hlasově neprůrazná, herecky mrštnější, Kateřina Jalovcová naopak.
K režii a scénografii alespoň tolik: oba pánové (Martin Huba a Jozef Ciller ) se chytili do vlastní pasti. Nápad „Falstaff ve voliéře“ – inu, proč ne, avšak chceme-li, aby vrchol inscenace byl až na jejím konci (tak, jak to chytrý muzikant a dramatik Giuseppe Verdi napsal), pak musíme počítat s tím, že závěrečná scéna opery potřebuje především prostor pro velký sbor, který se tu objeví poprvé a hraje významnou roli – a že kontrastní přírodní exteriér nezastoupí sotva viditelný náznak stromu vzadu za voliérou. Ta prostorná klec s dvojím poměrně úzkým schodištěm na galerii totiž navíc ani nepojme početný sbor (šikovný mladý sbormistr Martin Buchta !), který budeme muset umístit i dozadu na jeviště. Malou nápaditost sborových kostýmů (víly v jednotné bílé, zbytek v černé s tmavě červenými odpudivými drápisky) a svěrací kazajku voliéry museli režisér se scénografem stejně v závěru zrušit spuštěnou provazovou oponou, před niž nastoupili sólisté „odmaskovaní“ do bílých košil a černých kalhot (pánové) a do současných večerních šatů (dámy). Páně Kusnjerova sestava na první premiéře na tom byla v pěvecké i v divadelní sdělnosti závěrečné fugy podstatně líp.
Co říci závěrem? Dva krásní barevní ptáčci na létajících houpačkách (double paní Fordová v červené, paní Pageová tmavomodrá) i mimo ně, pohybliví akrobati a přebarevný Falstaff, všichni v krásných kostýmech Milana Čorby , nenaplnili voliéru Jozefa Cillera tak, jak si režisér Martin Huba patrně představoval. To by se inscenace musela zkoušet ještě hodně dlouho nejen na jevišti, ale také s doprovodem orchestru. Nemůže vás totiž nenapadnout, zda nebyla ta zjevná svázanost s dirigentovými gesty způsobena všeobecnou hudební nejistotou těch na jevišti i pod ním. Některé divadelní jazyky údajně tvrdí, že pan dirigent nemínil obětovat přípravě Falstaffa příliš mnoho svého vzácného času. Ať tak či onak, vše bylo přibližné, k soudržnosti Verdiho geniálního celku nedošlo a sezpívanost sólistů byla sice dobrá, leč o barevné vyladěnosti ansámblů nelze ani uvažovat. Dotaz: Byl dobře sestaven inscenační tým? I podle toho, do jaké míry se může tomuto náročnému projektu Národního divadla věnovat?
