čtvrtek, 4. červenec 2013

Praha - Dvě vdovy

Napsal(a) 

Praha - Dvě vdovy, foto Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha Praha - Dvě vdovyfoto: Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha

Inscenace české opery v dnešním Národním divadle je dramaturgickou událostí, protože časy se změnily. Zatímco před převratem v roce 1989 měly naše operní soubory několik Smetanových a Dvořákových oper ve svém „kmenovém repertoáru“ a mohly jejich, často velmi krotkou, běžnou inscenaci, kdykoli i se značným časovým odstupem znovu provést (ať už s mezistupněm obnovené premiéry anebo i bez něj), po roce 1989 začal vstupovat do veškerého dění tržní princip. Divadla, která se ocitla v ekonomickém vakuu, začala sázet na jistotu a uváděla (až na občasné výjimky) opery ze zúženého výběru těch nejpopulárnějších, které diváky zaručeně přitáhnou do hledišť. České opery začaly mizet z repertoáru nejen oblastních scén, ale také Národního divadla a domácí pěvci přestali procházet rolemi, na nichž si jejich předchůdci tříbili svůj pěvecký (i herecký) um. V současné době dokáže u nás málokterý zpěvák dostát specifice českých oper, zvláště pak v oblasti oper romantických či jak se říká: „v české klasice“.

V Národním divadle se v posledních čtyřech letech v této oblasti objevily inscenace, které vybočily z běžného dobového průměru a nastoupily novou cestu. Režisér Jiří Heřman začal svou super estetickou Rusalkou (2009), která ve vazbě na Hrůšovu super pomalou interpretaci Dvořákovy hudby příliš nepřesvědčila, Heřmanovy Hry o Marii (2010) postoupily v pochopení díla, zdá se, o velký krok dál, avšak poněkud nás zaskočily velkolepostí své interpretace. O rok později však přišel jeho Jakobín, který jako by prolomil hranice režisérova vztahu k české operní „klasice“. Jiří Heřman se svými spolupracovníky rozšířil a obohatil svůj dosavadní přístup k inscenaci a dovedně skloubil úctu a cit k dílu s hravostí, fantazií a neotřelostí jevištních prostředků.

Praha - Dvě vdovy, foto Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha Praha - Dvě vdovyfoto: Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha

Nekvasilovy , DvořákovyJindrovy Dvě vdovy jsou oproti tomuto veskrze kladnému trendu, domnívám se, úkrokem stranou, ne-li spíše krokem zpátky. Obecný soud publika byl po zhlédnutí jejich inscenace veskrze kladný, byť i nepříliš lichotivý – ocituji jeden z těchto názorů, s dovolením, doslova: „Konečně přestali vymýšlet ty jejich nesmysly a udělali normální inscenaci, na kterou se dá dívat!“ Mám trochu jiný názor.

Od počátku inscenace vše nasvědčovalo tomu, že jde o tradiční inscenaci, blížící se stylu předpřevratových režijních kreací, v nichž mohl bez problémů hostovat téměř jakýkoli pěvec napříč celou republikou včetně Slovenska. Osvětlení proscéniového zlatého okruží s nápisem „Národ sobě“, Hynaisova opona, zvedající se nad salonem z doby Smetanovy, na jevišti živý obraz, typický pro tehdejší dobu. Inscenace se však tříštila do mnoha nesourodých prvků. Sbor a balet byly v choreografii Ladislavy Košíkové jakousi odtrženou (samostatnou) quasi folkloristickou oblastí, která téměř nekomunikovala se sólistickou složkou, pantomimičtí sluhové vstupovali na jeviště často bez jakéhokoli pokynu své paní, aby jí vzápětí nějak posloužili nebo jenom změnili mobiliář jeviště. Vtipnost textu typické konverzační komedie ponechávali inscenátoři zcela stranou, sólisté se zejména při první premiéře věnovali především zpěvu, postavy nebyly vymodelované ani samy o sobě, ani ve vztahu k sobě navzájem, pouze představitel hajného Mumlala Luděk Vele marně usiloval o rozehrání své komické role. Jako „smetanovského pěvce“ nemůžeme označit v prvním obsazení, domnívám se, nikoho. A dostáváme se tím k hudebnímu nastudování Roberta Jindry, které bylo nejvíce překvapivé, a to, bohužel, v záporném slova smyslu. Už předehra působila jak skladebně, tak co do svého akustického účinku roztříštěně a nepřesvědčivě. Jako by dirigent Smetanovu hudbu podcenil, nepodařilo se mu propojit jednotlivé hudební fráze do souvislejších celků a vtisknout skladatelově opeře hudební lehkost, vtip a přirozenou zpěvnost. Spíše jako by dirigent chtěl upozornit na některé hudební pasáže, které jsou poněkud méně originální, a ve své oblibě k opulentnímu zvuku jako by vůbec nedbal na zvukovou stránku orchestrálního výkonu, v němž převažovala určitá syrovost, nebarevnost zvuku. Podobně vyznívaly také ansámbly, které působily nesezpívaně a nepřesně.

Těmto Dvěma vdovám vládl častý (a brzy rušivý) pohyb devíti stropních svítidel, který měl pomocí spouštění a zvedání jejich různých sestav zintimnit, případně zintenzivnit osvětlení komornějších výjevů. Prázdnou velkou scénu, měšťanský salon, v němž se odehrávalo doslova vše, se nepodařilo přesvědčivě zaplnit smysluplnými akcemi ani ji rozparcelovat do jednotlivých zákoutí, v nichž najdou své zázemí scény intimnějšího charakteru.

Praha - Dvě vdovy, foto Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha Praha - Dvě vdovyfoto: Hana Smejkalová/Národní divadlo Praha

Dámské obsazení druhé premiéry kvalitativně předčilo obsazení premiéry první – srovnejme pěvecky i herecky vytříbenější výkon Dany Burešové jako Anežky s rozporuplnou kreací Marii KobielskéMarii Fajtovou v roli Karoliny s ještě ne zcela dozrálým výkonem Jany Sibery , vycizelovanou kreaci Yiukiko Šrejmové Kinjo jako Lidky, zřetelně převyšující začátečnický výkon Michaely Gemrotové . Oba Ladislavové Podhajští svou hereckou „sošnost“ (již ještě podtrhlo jejich trapně nelogické umístění do prezidentské lóže při náladotvorném zpěvu „Když zavítá máj“), nevynahradili divákům ani po stránce pěvecké. Na první premiéře přece jen vévodil Ladislav Aleše Brisceina nad rozpačitým výkonem Richarda Samka a také Mumlal Luďka Veleho byl nesrovnatelně lepší než pěvecky nepřesný a herecky amatérský Mumlal Zdeňka Plecha .

Ať už měli inscenátoři snahu vytvořit obdobu „klasické“ inscenace z doby Smetanovy, anebo bylo jejich záměrem ohlédnout se lehce ironicky na historickou podobu někdejších konzervativních inscenací svých předchůdců, jejich záměr se jim, domnívám se, nezdařil, protože mu chyběla hlubší propracovanost všech složek, zejména pak složky hudební. Jediným, nedůsledně a improvizovaně působícím, tzv. modernizujícím prvkem byl promítaný kardiograf, šipky mířící na Anežku, jednotlivá slova árie, znovu kardiograf (vše červené) a při Anežčině slavné árii ostře zelený světelný déšť. A tak původní inscenační záměr doslova a do písmene naplnil jen Theodor Pištěk se svými pohlednými kostýmy zejména obou dam a také plakát k inscenaci se dvěma rakvičkami se šlehačkou, který jako by sliboval nadhled, vtip a hravost, kterých se inscenaci nedostávalo.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.