úterý, 15. únor 2011

Praha - Don Carlos z Met

Napsal(a) 

Praha - Don Carlos z Met, foto Catherine Ashmore Praha - Don Carlos z Metfoto: Catherine Ashmore

Čtvrtý přenos v rámci projektu Live in HD z letošní operní sezony newyorské MET patřil 11. prosince Verdiho Donu Carlosovi . Koprodukční inscenace měla premiéru přede dvěma roky v londýnské Covent Garden, po New Yorku přijde na řadu ještě Norská národní opera. Semjona Byčkova vystřídal u pultu Met Yannick Nézet-Seguin , který tu vloni úspěšně debutoval v Carmen. Obrovitá partitura této historické fresky, Verdiho prestižního díla na poli francouzské velké opery, klade nesmírné požadavky, a nelze říci, že by mladý kanadský dirigent ve všem obstál se ctí. Přes úctyhodně vyrovnaný výkon celého souboru i tradičně vynikajícího orchestru se nepodařilo udržet dramatické napětí až do konce, sbory byly až trestuhodně podceněny, podepsala se tu však i špatná zvuková režie přenosu, s řadou hluchých míst. Don Carlos je nejdelší Verdiho operou, v plném znění čtyřhodinovou, jejíž ediční historie zabírá sedmnáct let. Nastudování se opírá o tzv. Modenskou verzi z roku 1886, ve které maestro vrátil do díla vstupní akt ve Fontainebleau, hudebně i dramaticky nepostradatelný. Jde však o trochu rozpačitou kompilaci více verzí, jíž se incenátoři odchýlili od Verdiho definitivního znění. Také by bylo možno uvítat, i přes stále přetrvávající nesmyslnou italskou provozovací praxi, návrat k původnímu francouzskému znění, na které Verdi Dona Carlose komponoval. Vídeňská i barcelonská inscenace prokázaly v posledních letech znovu zcela přesvědčivě, jak vysoko stojí francouzská verze nad nedokonalým italským překladem. Režie Nicholase Hytnera vychází z tradičního historického konceptu, ale dosahuje místy působivých obrazů (tísnivá atmosféra ve Filipově paláci: vysoké zdi s malými otvory připomínají spíše vězení, než El Escorial, ostatně ještě nepostavený – ale tento anachronismus pochází již od Schillera). Právě Filipův monolog v propracovaném podání Ferruccia Furlanetta , jednoho z nejlepších Filipů posledních třiceti let, je i vrcholem představení. Obdiv zaslouží i výkon Mariny Poplavské , která dala své Alžbětě i stylově vynikající pěvecké ztvárnění, snad trochu dlužila rozkrytí citové hloubky postavy. Roberto Alagna se místy potýkal s partem nešťastného infanta, herecky je jeho výkon dosti toporný, výšky nepříliš jisté a forzírované, jak už je v posledních letech u něj nutností. Přesvědčil i Simon Keenlyside jako Rodrigo, i když i ten spíše svým měkkým, tvárným barytonem, než pohybově, zatímco Anna Smirnova se snažila, až trochu křečovitě, ale dramatickým požavkům Eboli zatím ještě nedorostla. Celkově však i tento Don Carlos dokládá vysoký standard Metropolitní opery, zejména pokud jde o hudební nastudování.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.