Nová Pucciniho Bohéma ve Státní opeře Praha (znovu po pár letech) je úlitbou divákům jako jedna z oper, jež se s úspěchem nemíjívá. Pro tuto inscenaci získala Státní opera režiséra Ondřeje Havelku , který si vydobyl ostruhy v Národním divadle Naganem a v Janáčkově divadle v Brně Prodanou nevěstou a stejně kvalitní a svěží dvojicí Gianniho Schicchiho a Komediantů. Pro Bohému zvolil v podstatě tradiční inscenační jazyk, k němuž přidal mluvenou „předehru“ (začátek prvního výstupu opery) věnovanou Státní opeře a Mimin kašel, zvýrazněný světelně i zvukově krátce po jejím vstupu na jeviště. Druhý obraz v kavárně Momus působivě oživil ve stylu kreseb Henriho de Toulouse-Lautreca a jeho současníků (malované figury, které vystoupily z jejich známých obrazů a včlenily se mezi živé herce na scéně). Stejně přesvědčivě vyšla i zimní scéna s mlékařkami a dojala závěrečná mužská solidarita Rudolfových kamarádů po smrti Mimi. Ondřeji Havelkovi nelze ani zde upřít režisérský um, přece však jako by tentokrát svou práci nedotáhl až do kýženého konce. Právě ten vcelku nadbytečný úvod a předimenzovaný kašel jako by vyčnívaly nad ostatními inscenačními prostředky, které hladce plynou ve víceméně tradičním temporytmu inscenace.
Dirigent Ondrej Lenárd je tu na pravém místě – pro Verdiho a další italské operní autory má nesrovnatelně větší pochopení než například pro Smetanovu Prodanou nevěstu, s níž se nedávno představil v Národním divadle. Pod jeho vedením hraje orchestr Státní opery oživeně, melodicky, plasticky, „belcantově“. Bohužel se totéž nedá říci o většině sólistů s výjimkou Svatopluka Sema jako Marcela (který roste pěvecky i herecky od role k roli) a bombasticky ohlašovaného tenoristy Jesúse Garcíi , jemuž se v roli Rudolfa nedařilo prokázat znělost svého nepříliš barevného hlasu. Christina Vasileva zpívala Mimi jako by bez ohledu na melodičnost partu, téměř nepracovala s dynamikou hlasového projevu a také herecky byla značně jednostrunná, postrádala něhu a křehkost. Collin, byť pečlivě vypracovaný pěvecky i herecky, nepatří, myslím, k parádním rolím Jiřího Sulženka , snad by měl tento part přece jen zpívat zpěvák tmavšího, černějšího basu. Ani Musetta Mariny Vyskvorkiny neměla svůj den, chyběla jí transparentní lehkost a oživující jas v hlasovém, ale i v hereckém projevu.
Při návštěvě Bohémy ve Státní opeře bude hodně záležet na aktuálním sólistickém obsazení, avšak sejde-li se dobrá pěvecká sestava, může být představení velmi příjemným a nekonfliktním zážitkem.
