Státní opera Praha slaví 120 let budovy, v níž sídlí. Hlásí se ke svému historickému předchůdci, jímž je Nové německé divadlo (a také Velká opera 5. května!) a snaží se navázat na jeho význačné dramaturgické a umělecké tradice. Jak je to obtížné, ukázala nejnovější premiéra. Když ředitel Státní opery Jaroslav Vocelka na tiskové konferenci prohlásil, že vedení divadla záměrně zvolilo nejkratší Wagnerovu operu, Bludného Holanďana , zdálo se nám jeho tvrzení neúnosně neodborné, po shlédnutí inscenace se však naopak zdá, že pan ředitel možná tušil, o čem mluví.
Nový Holanďan především nemá dirigenta, který by wagnerovskou „metráž“ zvládl na patřičné architektonické úrovni. Šéfdirigentovi Státní opery Guillaumu Tourniairovi se Holanďan sype pod rukama, a to po všech stránkách. Nedokáže mu vtisknout nosnou koncepci, staví jeho hudbu ze vzájemně nesouvisejících minicelků, jimž schází logická návaznost, a Wagnerův dokonale vystavěný celek se tak stává nepřehlednou změtí. Orchestru, nezvyklému na širokodechou vrcholně romantickou hudební řeč, která je navíc značně technicky náročná, činí i ta nejkratší z Wagnerových oper téměř nepřekonatelné obtíže (včetně nejednotných nástupů). Dirigent navíc, zdá se, usiluje o „nadlehčení“ Wagnerovy hudby, k čemuž mu dopomáhá i hlavní sbormistr Tvrdko Karlovič (druhý sbormistr Adolf Melichar ). Jimi nastudované mužské sbory vsadily na hlaholivou průraznost jednotlivých vstupů, ženský sbor trpěl značnou nesezpívaností. Naštěstí představitelé Dalanda (Martin Snell ), Holanďana (Michele Kalmandi ) a Senty (Maida Hundeling ) staví své pěvecké party tak, jak jsou odjinud zvyklí a nenechají se ovlivnit rozbitostí (fragmentárností) orchestrálního partu. Sentu zpívala Maida Hundeling už před dvěma lety v Ústí nad Labem, poté v Liberci a teprve teď v pražské Státní opeře. Ještě pořád je nejslabším článkem jejího obdivuhodného výkonu velmi obtížná počáteční balada o Holanďanovi, její výkon se však stále víc a víc zdokonaluje. Jediná výtka – malá srozumitelnost zpívaných slov, na rozdíl od obou pánů (škoda, že u dam bývá tento handicap dosti častý). Kalmandiho Holanďan je do značné míry hlasově lyričtější, než bývá zvykem, sametově hebký, krásně barevný, jímavý. Nechybí mu ani patřičně vznosná postava, bez níž se tato postava obejde jen stěží. Možná, že mu na tajuplnosti přece jenom poněkud ubral kostým (Nathalie Prats ), připomínající spíše současného vysoce postaveného bankovního úředníka (ta kravata!), jímž se sice výrazně odlišil od uzavřené malé komunity norského přístavního městečka, nenabyl však rysů člověka „z jiné planety“. Senta, oblečená do nenápadné šedivé sukně, bílé halenky a modrého saka, byla obklopena polovenkovsky oblečenými soukmenovkyněmi a soukmenovci. Na úsporné scéně (Laurent Peduzzi ), na níž loď nepřipomínalo nic víc než projekce mořských vln na zadním prospektu a v poslední scéně prudký dřevěný nástupní můstek, suplovalo Holanďanův obraz vysoké okno jakési malé textilní manufaktury (bez kolovrátků). Jinak tvořily scénické objekty převážně jen dřevěné bedny. Trošku překvapivá byla na začátku přítomnost žen na palubě Dalandovy lodi i malé občerstvující se skupinky, které se zúčastnily i jeho rozhovoru s Holanďanem. Režisér Stephen Taylor si příliš nevěděl rady se sborem, nechal jej transportovat zmíněné bedny a bedničky tam a zpátky, sólisté byli patrně do značné míry ponecháni sami sobě. Zajímavé bylo závěrečné aranžmá, při kterém Holanďan prudce odchází po již zmíněném můstku na svou loď, Senta jej následuje a nenechá se jím odehnat. Poté v jeho náručí náhle hyne. Nabízí se neodbytná myšlenka: Co by ji asi bylo čekalo, kdyby Holanďan nepodlehl své nedůvěře v její skálopevnou věrnost?
Bohužel jsem neviděla druhé pěvecké obsazení, které se však v jediném představení, pokud vím, nesešlo. Achillovou patou této inscenace však evidentně nejsou pěvci, ale její hudebně dramatická koncepce.
Program k inscenaci je vybaven na vysoké úrovni, všímá si nejen historických souvislostí týkajících se skladatele a jeho díla, ale také inscenační praxe včetně skladatelových podrobných poznámek k ní.
