Od prosince roku 2007 přináší pražské kino Aero, později i Světozor a ještě později také MAT, přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Každý z nich je jiný, každý má své přednosti a zápory, ale jedno mají společné: zprostředkovávají divákům „živý“ kontakt s geniem loci jedné z nejlepších operních scén spolu s pohledem do tváří zpěváků, s možností sledovat přestavby scén a zázemí inscenace. Vždycky se na operu těším – teď už i do kina. Moje prozatím nejsilnější zážitky odtud? Brittenův Peter Grimes , Donizettiho Dcera pluku a – Thomasův Hamlet .
Shakespearova genialita poskytuje bezpočet možností nejen k různým inscenačním interpretacím, ale i k posunům autorových her do jiných dramatických „žánrů“. Přetavit jeho Hamleta do romantické opery je smělost naprosto mimořádná, avšak interpretovat tuto operu tak, aby soudobého diváka vtáhla do své magie, je, zdálo by se, téměř nemožné.
A přece patřil přímý přenos inscenace Thomasova Hamleta z Metropolitní opery v sobotu 27. března ke zcela mimořádným zážitkům. Souhra dvojice režisérů Francouze Patrice Cauriera a Belgičana Moshe Leisera , kteří spolu tvoří od roku 1983, s dokonale spolupracujícím scénografem Christianem Fenouillatem , kostymérem Agostinem Cavalcou , světelným designérem Christophem Foreyem a v neposlední řadě s dirigentem Louisem Langréem přinesla podivuhodné ovoce ve spojení s mimořádně kvalitními interprety: Simonem Keenlysidem (už čtrnáct let vynikající Hamlet – neboť premiéra této inscenace, jak jsem ke svému údivu teprve později zjistila, se konala roku 1996 v Ženevě a odtud byla prakticky ve stejném obsazení přenesena před sedmi lety do Barcelony), s královnou Gertrudou Jennifer Larmore , s Ofélií Marlis Petersen (těsně před premiérou zastoupila nemocnou Natalii Dessay), Laertem Tobyho Spencea , ale i s dalšími pozoruhodnými představiteli menších rolí – zmiňme alespoň Hrobníky, jimiž byli Richard Bernstein a Mark Schowalter .
Inscenace ohromila fascinující atmosférou napětí, na níž mělo podíl také proměnlivé scénografické prostředí s jednoduchými fragmenty „monumentálního“ hradního zdiva, umístěnými na točně a vskutku působivě osvětlovanými. Kontrastovalo s interiérem (!), v němž se Ofélie loučí se životem, charakterizovaným naopak opulentním zařízením – čalouněná pohovka, křišťálový lustr spuštěný až k zemi, obří vázy s čerstvými bílými květinami, které svou poddajností tak dobře lnou k Oféliinu zbědovanému duchu a rozseté po zemi vyvolávají dojem vodním hladiny, která vizuálně „doznívá“ ještě i po spuštění opony. A vedle toho scéna s Hrobníky, kteří odkryjí prkna nad propadlem a lopatami z něj vysypávají na jeviště skutečný písek. Hamlet tu nalezenou Yorickovu lebku odhazuje zdálky do otevřené jámy.
To, co v libretu ze Shakespearova textu chybí, to doříkává (francouzská!) operní hudba a um inscenátorů. Režiséři se nevyhýbají drastickým efektům – po výstupu potulných herců na sebe (na svou hlavu) Hamlet převrátí konvici plnou červeného vína – umělé krve. Děsivý pohled na zkrvaveného Hamleta patrně způsobí, že se v králi Klaudiovi konečně pohne svědomí. Potom může vyznít logicky i Klaudiova modlitební scéna, při níž jej Hamlet, pohnut jeho pokorou, nedokáže zavraždit. Živý duch otce (jindy jen v podobě proudu ostrého bílého světla) Hamletovi svou přítomností zabrání v psychické (či snad dokonce i fyzické?) likvidaci královny Gertrudy.
Zúčastnění operní herci (snad jen s výjimkou Jamese Morrise – Klaudia, u něhož působila spíše jeho vysoká postava než dokonalost jeho výkonu hereckého a pěveckého) byli i v blízkosti kamery až neuvěřitelně přesvědčiví. Nejpůsobivější byl však výkon Simona Keenlysida v roli Hamleta, jehož kostým je „současný“ (přichází nedooblečen a bos), na rozdíl od ostatních postav, jejichž oděvy jsou vysloveně dvorské, „historické“- snad jen s výjimkou Hrobníků, kteří jsou oblečeni až soudobě „pracovně“ a takto oděni také přinášejí mrtvou Ofélii k otevřenému hrobu. Tak jako mi Simon Keenlyside připomněl výkon Vladimira Vysockého v Ljubimovově úžasném Hamletovi z Divadla Na Tagance, tak se mi do paměti vrátila také scéna jejich Hrobníků, kteří vyhazovali z propadla hlínu za přítomnosti živého kohouta…
Škoda že jsme neviděli Ofélii Natalie Dessay (vynikající pěvkyně a herečky, drobné charismatické ženy). Její alternantka Marlis Petersen hrála Ofélii pochopitelně jinak – jako vznešenou, jemnou, až puritánsky vychovanou (mimochodem vysokou) dívku. Nelze jí upřít dokonalost její scény šílenství, v níž dokázala sugestivně potřísnit umělou krví své šaty i ruce. Hamlet, smrtelně zraněn, umírá později vedle ní (škoda že český překlad zněl: „Umírám pro tebe, Ofélie“ místo empatičtějšího „Umírám s tebou“ a zkreslil tak význam posledních Hamletových slov). Herecký výkon Simona Keenlysida ozvláštňovaly „podvědomé“ pohyby, doslovující jeho psychické rozpoložení, které před svým okolím skrývá (nejvýraznější byly snad při nervózním „mimoděčném“ zraňování kulisy dýkou). A přece – scéna, v níž se Hamlet před matkou Gertrudou vzdává své lásky k Ofélii, měla v detailním záběru kamery vadu na kráse – Keenlysidovy oči nehrály hru mezi láskou a „nutností“ nemilosrdně ublížit. Pro diváka v obrovském hledišti Met byl ovšem tento drobný detail nepostihnutelný.
Louis Langrée báječně řídil výborně hrající orchestr Met a nenechal diváky ani na chvíli vydechnout. Málokdy je dirigent tak dokonale srostlý s děním na jevišti a dokáže vystavět a naplnit architektonickou stavbu opery tak strhujícím způsobem. Thomasův Hamlet Patrice Cauriera a Moshe Leisera – čtrnáct let stará inscenace… Vida, jak inscenace, které jsou kongeniální skladatelovu dílu, nestárnou!
