sobota, 4. prosinec 2004

Praha: Adriana Lecouvreur v Národní divadle

Napsal(a) 

Na scéně Národního divadla doposud neuvedená opera Francesca Ciley Adriana Lecouvreur (složená v roce 1902) byla impulzivním začátkem operní sezony. V prvé řadě proto, že se titulní role ujala Eva Urbanová , a tím zajistila naplnění této pěvecky velmi vypjaté postavy. Bez nadsázky lze říci, že pěvkyně v zenitu slávy právě na roli předvedla, co všechno umí. Intenzitu a rozsah hlasu známe již dvacet let, postupné herecké vyzrávání a psychologické propracovávání postav také. V Adrianě se nyní propojilo vše: sytý a vznosný hlas, jemuž dává rozsah role opravdu vyniknout, nejrůznější valéry dynamiky a barevného odstínění, jež vyplývají z dějových zvratů. A ještě víc - Eva Urbanová se skvěle vyrovnala s melodramatickou pasáží, dějově důležitým prvkem - oslavujícím herečku Adrianu Lecouvreur. Připočteme-li k tomu vnitřní tah dobře ztvárněného citu, o němž celá opera je, byla Eva Urbanová strhující pěvkyní přesvědčivého obsahu. Tato role bude v jejím osobním vývoji dozajista mezníkem. S pěveckou interpretací Adriany inscenace Cileovy opery stojí a padá. Bylo nanejvýš příjemným poznáním, že oba partneři Evy Urbanové - Oleg Kulko jako Maurizzio a Roman Janál v roli Michonneta - se stali spolupracovníky na znamenité úrovni. Vysoký tenor se sytým a zdánlivě neomezeným hlasovým fondem zvládl rozlehlou roli s lehkostí, bez známky napětí či obtížnosti, na mnoha místech s příkladnou kantilénou. V duetech s Evou Urbanovou jí byl dostatečným spoluhráčem. Roman Janál měl ve své roli staršího, do Adriany zamilovaného inspicienta mnohem větší prostor pro vývoj postavy, čehož skvěle využil. Jeho hlasové dispozice opět vynikly v maximální šíři a kantabilní zpěvnosti; i jemu postava z Cileovy opery přinesla zajímavý předěl ve stávající kariéře. Alina Gurina (kněžna z Bouillonu) plně vytvářela protipól postavy Adriany, chladné a podlé šlechtičny. Je vybavena kovově ostrým hlasem, který ač mezzodramatického zbarvení, plnohodnotné intenzity dosahoval až v sytých výškách. Její výkon i postava v ničem nemohly ohrozit jednoznačné kralování Adriany Evy Urbanové. Rovněž obě postavy "sdělující děj", Kníže a Abbé, velmi dobře interpretované Luďkem Vele a Jaroslavem Březinou , doplňovaly kvalitní obsazení. Pozadí divadelního prostředí dotvářeli v nelehkých epizodních rolích Zdeněk Harvánek , Jan Markvart , Jitka Soběhartová a Lenka Šmídová . Rovněž operní sbor , jemuž je v této opeře vytčeno nepřehlédnutelné místo, podal dobrý výkon. Tuto první pěveckou sestavu, jež byla základní oporou hudebního nastudování Petra Ferance , doprovázel orchestr Národního divadla zvukově uceleně. Pohotové gesto dirigenta dbalo na svobodný projev pěvců, jejich rubat a accelerand, a vypovídalo o dirigentově sžitosti s operním světem. Cileova hudba sama - citově rozvrásněná, dynamicky sytě vybarvená a melodicky výrazně klenutá - je nejednoduchým materiálem k provedení. Petru Ferancovi se její výstavba a interpretace zdařila.

Adriana Francesca Ciley byla tak dobře zazpívaná a hudebně provedená, že by scénická složka mohla být ve výsledném dojmu polozapomenuta. O to povzbudivější je fakt, že to byla právě ona, která zasadila skvělý hudební základ do opravdu současného divadla. Jistěže je hra o Adrianě na hranici lehkého románku. Stejně tak lze v jejím dějovém základu najít soudobé drama dnešních mezilidských vztahů. Záleží na vizuální prezentaci jevištní realizace. Jiřímu Nekvasilovi (režie), Danielu Dvořákovi (scéna) a Lucii Loosové (kostýmy) se podařilo vytvořit ucelenou nadstavbu ve výtvarné rovině a jejím využití, vypovídající o mnohaleté tvůrčí souhře režiséra a scénografa, stejně jako o souhře scénografa a kostýmní výtvarnice. Tato ucelená nadstavba ponechávala ději prostor, oproštěnost od sevření kulis, pracovala pro ústřední vytknutou inscenační ideu a ruku v ruce otevírala několik možností výkladových rovin. Divadlo na divadle bylo zastoupeno neběžným prvkem z provaziště zavěšených, v řadách sedících figurín - dalšího hlediště. Tomu odpovídaly "na hlavu postavené" střídmě použité zástěny, členící jeviště. Takto rychle měnitelný prostor z malého salonu až k předvedení Paridova soudu na zadním jevišti využíval kinetičnosti scény a světelné řeči režie. Sledováni dvojím hledištěm zpívali pěvci celým srdcem o zrádných citech, vedeni na obnažené scéně a nasvíceni nemilosrdným světlem. Zda city, děj a plno bočních epizodních nástrah jsou pravdivé či "postavené na hlavu" od začátku do konce, aby zůstala jen čistá hudba - to zůstává na divákovi. Odpověď mu napomáhají nalézt kostýmy svou výborně uchopenou ironickou výtvarnou licencí. Vytvořeny z dobových střihů a líbivých látek, vedené až k absurdně vypíchnutým detailům, dotvořeny nepřehlédnutelným líčením (i sboru) a dotažené sdělnou narážkou v parukách. Adriana umírá v prostém oděvu s rozpuštěnými vlasy, neboť smrt není divadlo. Svítící očka hledištních figurín a značky "únikového východu" charakterizují tvůrce, co kdysi taky "bušili do železa". Aspoň toto na první scénu propašovali. Mému vnímání se jevilo všechno se vším propojeno a plnilo tak svou funkci. Adrianě Lecouvreur, poprvé uvedené v naší zemi, toto jevištní ztvárnění neopomnělo vtisknout punc současnosti.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.