PKF – Prague Philharmonia slaví sice svoje dvacetiny celou sezonu, centrem se však stal týden mezi 28. zářím a 5. říjnem 2014. Několik postřehů z koncertů 28. září a 1. října. První ze tří oslavných koncertů nadělil českému publiku Kate Royal, britskou sopranistku, která byla v propagačních materiálech uváděna s přívlastkem „hvězdná“. Velká část pozornosti se tedy soustředila na ni, což přineslo lehké zklamání. Ve Čtyřech milostných písních Joaquína Rodriga měla sice skvělý výraz a hrála si vypravěčsky s textem, ale vokálně neokouzlila, její hlas bohužel ten večer postrádal lesk i objem. Ravelovo Bolero mělo pod rukama Jakuba Hrůši úžasný náboj, který ale téměř „zazdila“ rozladěná pikola. V druhé půli koncertu zazněla Mahlerova Symfonie č. 4 G dur, vrchol večera v subtilnějším podání, než které u Mahlera preferuji, zato skvěle vypointovaná s úžasně lahodnými žesti.
Slogan „Smavé pozdvižení z Uhersko-Rakouska“ provázel koncert 1. října, netradičně bohužel umístěný do neosobní Smetanovy síně Obecního domu. Charakteru večera by odpovídalo spojení „Zigeuner Abend“. V operetním duchu a tempu orchestr proplul od hudby Johanna Strausse ml. a Emmericha Kálmána k Johannesi Brahmsovi. Vážený host, exšéfdirigent Kaspar Zehnder, překvapil citem pro lehkonohou múzu a dovedl PKF ke stylově excelentnímu výkonu, viz například předehra k Cikánskému baronovi. (Dokonce přesvědčivějšímu, než byly někdejší silvestrovské straussovské kreace České filharmonie.) Pokus představit i tuto část interpretační palety PKF je hodný uznání. Vrcholem pak byly tři Brahmsovy Uherské tance (č. 1, 17, 5), jež byly komorně referenční. Výrazově a pohybově uvolněným a rovnocenným partnerem orchestru byl Český filharmonický sbor Brno! Vedení PKF, možná na popud dirigenta, pozvalo Rakušanku Julii Kamenik. Původem autentický, projevem velmi průměrný soprán. Škoda, v domácích vodách by se už našlo minimálně pět lepších hlasů… Pozvánka pro Kalandos Ensemble z Budapešti byla vzhledem k zaměření večera logická, Rómové v minikapele byli velmi dobří, bohužel holandský (!) primáš Karel Boeschoten nebyl zrovna příkladným tahounem. Jednak ani zdaleka se nevyrovná nejlepším cikánským houslitům, jednak asi měl špatnou chvilku, protože akustika Smetanovy síně mu zůstala utajena, hrál občas falešně a navíc přehmaty (hlavně ve flažoletech) se nedaly zahladit. Škoda, operetní večer byl jinak příjemný.
