Je neděle 14. dubna a v pražském Rudolfinu hraje Pražská komorní filharmonie . Proč se vracím tak hluboko do dubna? Jednak se mi reflexe tohoto večera nevešla do minulého čísla a bylo by škoda jej nezmínit, jednak dal dirigent Jakub Hrůša na program koncertu svého orchestru světovou premiéru žijící hudební legendy. Marek Kopelent byl totiž vedením orchestru vyzván, aby napsal skladbu. Tak vznikl Pozdní sběr , „laskavé rozhlédnutí“ skladatelovou tvorbou. V strukturálně a sonicky zajímavém a vtipném „leporelu“ prý cituje vlastní skladby, což odhalí jen velký znalec jeho tvorby. Tím sice možná 99,99 % lidí ve Dvořákově síni nebylo, ale sílu hudby pochopil každý. Jako milé ozvláštnění působila participace výborně zpívající Ireny Troupové podepřené z varhanní empory netradiční situační gestikou mima Borise Hybnera . Doufám, že toto nebyl sběr konečný!
Ostrým kontrastem byl následující Beethovenův Klavírní koncert č. 4 G dur . Pětadvacetiletá Francouzka Lise de la Salle jej hrála pečlivě; dramatismus rozhodně nepřeháněla – byl to kvalitní výkon hodný jejího reprezentativního renomé. Jen té pedalizace mohlo být na některých místech méně. Nebyl to sice výkon v kategorii Zimermana, Brendla, Pirès, Lewise nebo například Kissina, ale rozhodně jsme byli svědky velmi příjemné interpretace.
Vrcholem koncertu však byla Třetí symfonie Jeana Sibelia. Doslova požitkářsky jsem poslouchal pečlivě nastudovanou a provedenou partituru. V „komorní“ verzi jsem pochopil leckteré strukturální souvislosti a potěšil jsem se řadou detailů, které jsem v minulosti například od České filharmonie neslyšel. Jen v třetí větě jsem přece jen postrádal velkoorchestrální les smyčců… Skvělá dramaturgie – skvělý výkon!