Poutní místo dobré hudby

Letošní 65. Smetanovu Litomyšl uzavřel italský program. Byl originálně sestaven, i když Orchestru FOK chyběl kus temperamentu a lesku, zejména v první polovině. Program nazvaný Ciao, Italia! kombinoval hudbu inspirovanou Itálií a hudbu přímo italskou. Dirigoval Tomáš Brauner a hostem byl tenorista Raffaele Abete v nejznámějších italských písních. Jeho hlas působil nejprve trochu sevřeně, ale postupně se rozezpívával a závěrečné O sole mio vyšlo víc než důstojně. Program mohl začít výraznějším otvírákem, než je Schubertova Předehra v italském slohu, a také v Čajkovského Italském capricciu se mohli muzikanti víc snažit. Druhá polovina ovšem začala nápaditou částí ze Straussovy symfonické básně Z Itálie, dobře se poslouchal Berliozův Římský karneval, část Mendelssohnovy Italské i část Respighiho Římských pinií. A ještě lépe Paganiniho Benátský karneval v podání houslisty a jinak koncertního mistra FOKu Romana Patočky. Oproti plánu zazněla také píseň z filmu Kmotr od Nina Roty jako pocta řediteli Janu Piknovi, který letos předává po pětadvaceti letech vedení festivalu Michalu Medkovi.

Festivalová hala nepůsobila jako nějaké improvizované útočiště, ale jako důstojný koncertní prostor. Nebyl to samozřejmě zámek, ale hlediště působilo vkusně a zázemí profesionálně. Nedaleko bazénu a nedaleko hřbitova, ale to vše se dalo snadno přijmout. Obdivuhodný pořadatelský výkon.

Raffaele Abete, foto František Renza

Zcela mimořádným koncertem ovšem bylo vystoupení sopranistky Roberty Mameli za doprovodu souboru Collegium Marianum v sobotu 1. července. Jakoby mimochodem nabídl naprosto vrcholný zážitek. Italské barokní árie, zejména ty s doprovodem a dialogem flétny, byly jedna lepší než druhá. Od Händela z oper Aci, Galatea e Polifemo, Lotario a oratoria L’Allegro, il Penseroso, ed il Moderato; od Vivaldiho Il Giustino. Roberta Mameli vládne velmi příjemnou barvou hlasu, který dokonale technicky ovládá. Je neobyčejně muzikální a dialogické prvky s flétnou Jany Semerádové působily mimořádně živě. Humorný nadhled i vokální mistrovství se skvěle propojilo. Roberta Mameli nikde na hlas netlačila, její piana zněla úchvatně a forte dostatečně nosně, je o velká osobnost pěveckého umění. Nechyběl koncert pro flétnu Františka Jiránka zahraný s velkým citem, Collegium Marianum s Lenkou Torgersen na prvních houslích celou dobu měkce a barvitě doprovázelo a soubor společně dýchal s pěvkyní. Poslední čísla byla vážnější a dramatická, Scherza infida z Händelova Ariodanta a Siam navi z Vivaldiho Olimpiády. I tady Roberta Mameli zpívala s přesvědčivým výrazem i technickou jistotou. Program, který byl úspěšnou reprízou loňského závěrečného koncertu Letních slavností staré hudby, sledoval v Piaristickém chrámu nabitý kostel a dočkal se i vážného a zároveň populárního přídavku Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda.

Jana Semerádová, Roberta Mameli, Collegium Marianum, foto František Renza

O den později byl kostel zaplněn ještě více na děkovné nedělní bohoslužbě celebrované Tomášem Halíkem a doprovázené málo známou Cyrilometodějskou mší Michaela Haydna. Je za co děkovat. Že byla Litomyšl letos opět poutním místem kultury, o tom nebylo možné pochybovat a je to dobře. Navázat dalšími ročníky v této kvalitě nebude lehké.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější