sobota, 3. prosinec 2022

Posvátné (hudební) umění v nesvatých dobách

Napsal(a) 

Jiří Hrubý, Jiří Miroslav Procházka, foto Tereza Hrubá Jiří Hrubý, Jiří Miroslav Procházkafoto: Tereza Hrubá

Právě probíhající výstava Muzea umění Olomouc Posvátné umění v nesvaté době | České sakrální umění 1948–1989 (27. října 2022 – 9. dubna 2023) přináší uměleckohistorický pohled na širokou škálu realizací sakrální architektury, obrazové a sochařské tvorby nebo užitého umění ve specifických interiérech. Důležitou součástí je i cyklus koncertů, jejichž dramaturgie vyrůstá z potřeby připomenout doby duchovního i fyzického útlaku. Koncertní duo Individual sestávající z barytonisty Jiřího Miroslava Procházky a klavíristy Jiřího Hrubého představilo ve středu 30. listopadu v sále Arcidiecézního muzea Olomouc komorní tvorbu židovských skladatelů Pavla Haase a Viktora Ullmanna a rovněž písňový cyklus Jiřího M. Procházky Hodiny, složený na dvě básně Jana Zahradníčka. Dramaturgie večera se tedy nevymezovala pouze „nesvatou dobou“ let 1948 až 1989, do které spadá umělecká tvorba „knížete české poezie“ Jana Zahradníčka, ale obsáhla i období nacistické okupace, kterou připomněla díla Haase a Ullmanna, usmrcených v říjnu roku 1944 v koncentračním táboře Osvětim.

Večer zahájily Čtyři písně na slova čínské poezie, které mají v Haasově poměrně bohaté písňové tvorbě smutnou jedinečnost – jedná se o zcela poslední dílo, které stihl zkomponovat, než byl zavražděn v osvětimské plynové komoře. Skladatel si vybral jako text ke zhudebnění čtyři básně z Mathesiovy sbírky Nové zpěvy staré Číny. Cyklus věnoval pěvci Karlu Bermannovi, který jej v Terezíně také premiéroval. Texty zhudebněných písní se obrací převážně k domovu, což ještě umocňuje tíživý odkaz díla. Jiří Miroslav Procházka přistoupil k teskným melodiím s výrazným pochopením poetické předlohy – barvitostí svého výrazu sledoval i ty nejjemnější textové nuance a velkou roli v jeho interpretaci měla také práce s dynamikou, přičemž rozdíly mezi fortissimem a pianissimem byly (v dobrém slova smyslu!) extrémní. Se stejnou citovostí přistoupil ke klavírnímu partu také Jiří Hrubý a bylo zřejmé, že oba hudebníci mají totožnou hudební vizi.

Klavíristovu interpretačnímu umění patřila druhá položka na programu večera – Klavírní sonáta č. 7 Viktora Ullmanna, která také představuje skladatelovo poslední dílo. Úvodní Allegro Gemächliche ovlivněné kompozičním jazykem poválečné avantgardy pomyslně prozářilo hudební prostor po Haasově náročné skladbě. Jiří Hrubý se klavírního partu ujal s lehkostí úhozu i určitou „tanečností“ ve frázování. Následující Alla marcia, ben misurato je charakteristické uvolněnějším tonálním jazykem, a především roztržitějšími kontrasty v sazbě i samotné náladě věty. Jiří Hrubý tyto kontrasty důkladně sledoval a ve své hře je i výrazně akcentoval. Provedení věty Adagio, ma con moto by mohlo někoho přivést k myšlence, že se klavírista zbytečně často pohybuje ve forte a fortissimu – ze strany Hrubého se však jednalo pouze o dodržování předepsané dynamiky, která skutečně upřednostňuje spíše tyto vyhrocenější polohy. Scherzo bylo živé, divoké a rozpustilé s výtečnými dynamickými odstíny. Klavíristova interpretace pak dosáhla vrcholu v závěrečné větě Variationen und Fugue, která byla postavena na motivu hebrejské písně. Hrubého provedení svým frázováním obnažovalo zpěvnost předlohy, která byla ve variacích dobře čitelná. Samotná fuga měla povedené vedení jednotlivých hlasů, které si zachovávaly svoji osobitost a nezměnily se v pouhou harmonickou fakturu. Co však celkový dojem mírně snižovalo – a to zcela mimo moc klavíristy – byl neuspokojivý stav nástroje. Hlasité „lupání“ při užívání pedálu či občasné drnčení strun nepříjemně odváděly pozornost od výtečného výkonu a citlivého nastudování Jiřího Hrubého.

, foto Tereza Hrubá foto: Tereza Hrubá

Závěr večera patřil písňovému cyklu Hodiny na text dvou básní Jana Zahradníčka z pera Jiřího Miroslava Procházky. Nejen že se jednalo o premiérové uvedení cyklu, ale Procházkovy Hodiny reprezentují také část dramaturgie projektu Člověk na hraně svobody, který ve zkoumání tohoto tématu bude pokračovat v roce 2023. Ostatně právě Hodiny věnoval jejich autor všem politickým vězňům bez ohledu na původ totality. Skladba sestává z pěti písní zhudebňujících báseň Hodiny, krátký, avšak katarzní závěr díla vychází z básně Můj živote. Zde se jedná o skutečně povedený a promyšlený dramaturgický krok – Můj živote je totiž básníkovým posledním dílem a tato linka jej pojí se skladbami Pavla Haase i Viktora Ullmanna. Náhodou není ani to, že Procházka zvolil kompoziční jazyk, který se k této dvojici děl nebývale hodí a „vyrůstá“ z nich.

Skladba samotná staví na skutečně precizním sledování textu, který také občas onomatopoickými způsoby zhudebňuje – kokrhání kohouta tak připodobňují specificky rytmické akordické údery klavíru a podobně. Procházka si dílo ušil takříkajíc „na tělo“ – dynamické změny přesně kopírují zpěvákovy silné stránky a dávají naplno vyniknout krásám měkké barvy jeho hlasu v pianissimu, stejně jako ohlušující bouřlivosti ve fortissimu. To vše je doplněno bravurní prací s výrazem, který byl zcela úzce svázán s textem. Také klavírnímu partu věnoval skladatel patřičnou pozornost a je třeba zmínit, že i zde se v nastudování Jiřího Hrubého projevilo, že oba umělci mají stejnou interpretační vizi. Skutečným vrcholem byl pak samotný závěr cyklu, ve kterém Procházka zhudebnil báseň Můj živote – z tradičního zpěvu přechází dílo přirozeně do určité formy Sprechgesangu a odtud k recitaci. Užitím tohoto postupu byl do popředí znovu přenesen samotný text, který získal zcela výsadní postavení. Především se však dle mého jednalo o výraz pokory skladatele nejen k původnímu dílu, ale především k osobě Jana Zahradníčka.

Koncert dua Individual přinesl v rámci výstavy Posvátné umění v nesvaté době | České sakrální umění 1948–1989 pečlivě připravený program plný vnitřních souvislostí a hudební soudržnosti. Představil také nový písňový cyklus Jiřího Miroslava Procházky, který nepochybně má potenciál, aby zazněl i na dalších a odlišně koncipovaných programech. Katarzní závěr díla je navíc vždy – tedy nejen v dnešní temné době, která, zdá se, přeje diktaturám po celém světě – platný. Stejně jako Jiří Miroslav Procházka i já tedy přenechám poslední slova Janu Zahradníčkovi: „Vy životy z života mého vypučelé. Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál. Polibek usmíření cítím na svém čele – můj život byl a bude, aniž se jen zdál.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.