pátek, 20. srpen 2004

Postmoderní Parsifal

Napsal(a) 

V operních domech německy mluvících zemí se tradičně objevuje v době velikonoc Wagnerův operní epilog Parsifal (1882), jež je jinak uváděn sporadicky. Ve Státní opeře se plných 24 let hrála o Velikonocích působivá inscenace zesnulého režiséra Augusta Everdinga. Letos byla opera nastudována nově a premiéra byla očekávána s velkým zájmem, obavami a napětím. Na Zelený čtvrtek 8. 4. se uskutečnila premiéra. Avantgardní režisérka Christine Mielitz , jež inscenovala i zdejšího Bludného Holanďana , se postarala o velký rozruch. V duchu postmoderních tendencí zasadila křesťansko-symbolický děj, provázaný mnoha zvláštními symboly a rituály, do současného civilu a soudobých interiérů. Místo středověké rytířské atmosféry má její Parsifal velmi bizarní a intencím díla ne zcela konvenující ráz. Rytíři svatého Grálu působí jako členové nějaké obskurní náboženské sekty, jejímž sídlem je hrad Monsalvat. Avšak i v tomto strohém, odlidštěném prostředí nechybí pro děj opery klíčové mystické symboly jako záračné kopí či kalich svatého Grálu. Většina scén se vyznačuje jednak maximální stylizací, jednak až naturalistickým pojetím s prvky určité erotické obscénnosti, mající leckde své opodstatnění. Netradiční režijní koncepce se však navzdory všem extravagancím a velmi problematickým přístupům kupodivu nedostává do přímého rozporu s hudebně dramatickým poselstvím tvůrce, jehož nadčasový vklad snese i takovéto svérázné pojetí. Postavy v nové inscenaci mají poněkud jinou charakteristiku, jsou složitější, plné nezvladatelných emocí a rozporů. Režisérce je třeba přiznat, že její práce vychází z dokonalé znalosti složitého díla, přičemž akcentuje jeho humanistický, v podstatě mírotvorný apel, nepřípustnost jakéhokoliv fanatismu a stále aktuální otázku rovnoprávnosti mužů a žen. Scéna je dílem dlouholetého spolupracovníka režisérky Stefana Mayera .

Hudebně operu s brilancí sobě vlastní nastudoval Donald Runnicles , který dělal Parsifala už několikrát. Vídeňští filharmonici podali pod jeho vedením grandiózní výkon. Dirigent objevuje v partituře latentní dramatismus, vyzdvihuje témata pokušení, hříchu a závěrečné katarze. Složitý proces vykoupení provází polohami lidské bolesti a utrpení. Jednoznačnou hvězdou premiéry byl jihoafrický tenorista Johan Botha , poctěný tento rok čestným titulem Komorní pěvec. Tento 43 letý umělec zpíval mimořádně exponovanou titulní roli poprvé a jeho expresivní pojetí bylo po všech stránkách strhující. Prezentoval obdivuhodnou sílu svého temného dramatického hlasu a současně uchvátil až belcantovou lehkostí a kovovým leskem. Po téměř pětihodinové představení zněl jeho tenor vyrovněně a podmanivě, bez známek únavy. Jako vášnivá pohanka Kundry se představila Angela Denoke , která zpívala tuto roli také poprvé, a podala rovněž nadstandardní výkon. V roli trpícího krále svatého Grálu Amfortase debutoval ve Státní opeře barytonista Thomas Quasthoff , jenž zaujal průrazností svého kultivovaného hlasu a niterně bolestným prožitkem. Sonorním basem obdařil suverénního Gurnemanze Robert Holl a zloducha Klingsora Wolfgang Bankl . Osvědčený basista Walter Fink se spolehlivě zhostil role Titurela. Premiérové publikum odmítlo režijní pojetí bučením, ale dirigenta s interprety po zásluze odměnilo ovacemi.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.