Poslední koncert Vladimira Ashkenazyho

Cyklus tří programů se sovětskou hudbou z období socialistického realismu, který v lednu předestřel pražské veřejnosti šéfdirigent České filharmonie Vladimir Ashkenazy , chápali Češi se svou zkušeností z doby komunistické diktatury jistě jinak, než jak ho přijali nebo přijmou Němci, Američané či Rakušané, pro něž je to především dramaturgické oživení, kuriozita a možná i móda. V někom u nás mohl probudit nostalgii, v jiném traumatizující vzpomínky nebo dávný vztek. Neměl však být ničím víc a ničím méně než velmi konkrétně znějícím mementem. Kéž by ho pochopilo co nejvíc voličů.

Kontrastní stavba všech tří programů, sestavených z děl režimu poplatných i z děl dobové ideologii více či méně se stavících vzdorně, takovou objektivizující závažnost umožnila. Okolnosti tomu chtěly, že první polohu zde reprezentoval svou hudbou především Prokofjev a tu druhou Šostakovič. Ashkenazy, také člověk s dávnou pečetí sovětské reality v paměti, zaštítil a posvětil projekt autentickým patosem a silou a vahou své umělecké intuice tak, že jako memento skutečně vyzněl.

Poslední koncert (30. 1.) cyklu a poslední Ashkenazyho abonentní program ve funkci šéfdirigenta byl koncipován nejtradičněji a tím i nejdiskutabilněji. V prvním večeru předtím upoutala Prokofjevova oslavná kantáta Na stráži míru – přes hrozný text – svou vokální složkou a svou konkrétností. Tím víc pak vynikla Šostakovičova žalující 13. symfonie . Druhý večer s filmovou hudbou i s ukázkami z monumentálních filmů nabídl strhující dojem, s nímž pak kontrastovala Šostakovičova Komorní symfonie . Zde v posledním programu ovšem Prokofjevova poéma Setkání Volhy a Donu ničím negativním ani pozitivním nezaujala a také Kabalevského 2. violoncellový koncert byl, jakkoli nástrojově vděčný a Matsem Lidströmem skvěle zahraný, jen ze šedé zóny minulých desetiletí. Kontrast se tak pro Šostakovičovu 10. symfonii zmenšil. Nádherná partitura s plochami tragické tíhy i šlehajícího vzdoru si nicméně svou pozici v programu sama o sobě vydobyla. Byla skutečným „koncertem“, emocionální smrští, svou výraznou tematickou a rytmickou pregnancí atakovala pozornost a naléhala. Vcítění do jejího světa burcovalo nesouhlas s veškerým bezprávím minulosti. Ashkenazy filharmoniky vedl k technicky i výrazově skvělému výkonu, ať už šlo o četná sóla vystupující ze zvukové masy, nebo o jednotný tah celého aparátu s brilantní virtuózní břitkostí i s ohromnou silou naléhavého apelu. Poslední koncert vygradoval šéfdirigent k maximu a rozloučil se víc než skvěle.

Sdílet článek: