sobota, 19. duben 2003

Poslední koncert Vladimira Ashkenazyho

Napsal(a) 

Cyklus tří programů se sovětskou hudbou z období socialistického realismu, který v lednu předestřel pražské veřejnosti šéfdirigent České filharmonie Vladimir Ashkenazy , chápali Češi se svou zkušeností z doby komunistické diktatury jistě jinak, než jak ho přijali nebo přijmou Němci, Američané či Rakušané, pro něž je to především dramaturgické oživení, kuriozita a možná i móda. V někom u nás mohl probudit nostalgii, v jiném traumatizující vzpomínky nebo dávný vztek. Neměl však být ničím víc a ničím méně než velmi konkrétně znějícím mementem. Kéž by ho pochopilo co nejvíc voličů.

Kontrastní stavba všech tří programů, sestavených z děl režimu poplatných i z děl dobové ideologii více či méně se stavících vzdorně, takovou objektivizující závažnost umožnila. Okolnosti tomu chtěly, že první polohu zde reprezentoval svou hudbou především Prokofjev a tu druhou Šostakovič. Ashkenazy, také člověk s dávnou pečetí sovětské reality v paměti, zaštítil a posvětil projekt autentickým patosem a silou a vahou své umělecké intuice tak, že jako memento skutečně vyzněl.

Poslední koncert (30. 1.) cyklu a poslední Ashkenazyho abonentní program ve funkci šéfdirigenta byl koncipován nejtradičněji a tím i nejdiskutabilněji. V prvním večeru předtím upoutala Prokofjevova oslavná kantáta Na stráži míru - přes hrozný text - svou vokální složkou a svou konkrétností. Tím víc pak vynikla Šostakovičova žalující 13. symfonie . Druhý večer s filmovou hudbou i s ukázkami z monumentálních filmů nabídl strhující dojem, s nímž pak kontrastovala Šostakovičova Komorní symfonie . Zde v posledním programu ovšem Prokofjevova poéma Setkání Volhy a Donu ničím negativním ani pozitivním nezaujala a také Kabalevského 2. violoncellový koncert byl, jakkoli nástrojově vděčný a Matsem Lidströmem skvěle zahraný, jen ze šedé zóny minulých desetiletí. Kontrast se tak pro Šostakovičovu 10. symfonii zmenšil. Nádherná partitura s plochami tragické tíhy i šlehajícího vzdoru si nicméně svou pozici v programu sama o sobě vydobyla. Byla skutečným "koncertem", emocionální smrští, svou výraznou tematickou a rytmickou pregnancí atakovala pozornost a naléhala. Vcítění do jejího světa burcovalo nesouhlas s veškerým bezprávím minulosti. Ashkenazy filharmoniky vedl k technicky i výrazově skvělému výkonu, ať už šlo o četná sóla vystupující ze zvukové masy, nebo o jednotný tah celého aparátu s brilantní virtuózní břitkostí i s ohromnou silou naléhavého apelu. Poslední koncert vygradoval šéfdirigent k maximu a rozloučil se víc než skvěle.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.