Poslední budapešťská premiéra skladby Pétera Eötvöse

Dirigent Pedro Amaral a orchestr Concerto Budapest. Foto: Dániel Németh

Portugalský dirigent a skladatel Pedro Amaral (někdejší žák Pétera Eötvöse) řídil 23. března v budapešťské Lisztově akademii soubor Concerto Budapest. V neobvyklém programu zazněly tři premiéry děl 20. a 21. století: jako úvodní skladba jeho vlastní kompozice Scherzo, po níž následovaly maďarská premiéra skladby Pétera Eötvöse Focus (2021–2022) a nakonec vzácné uvedení Lutosławského Koncertu pro orchestr. 

Význam tohoto koncertu se vyjevil následujícího dne, kdy se svět dozvěděl o Eötvösově smrti (psali jsme zde). Aby ironie nebylo málo, Eötvösovi byla počátkem března udělena Kossuthova Velká cena za rok 2024 (v oblasti kultury nejvyšší ocenění v zemi). Ohledně udělení této ceny by se dalo říci „příliš málo, příliš pozdě“, zejména proto, že Eötvös byl uznávanou hudební osobností už dlouho, a to i v mezinárodním měřítku. Březnový koncert souboru navíc zahrnoval poslední premiéru Eötvösovy skladby za jeho života. 

Cítím proto povinnost věnovat pozornost Eötvösovu dílu jako jednoznačnému ohnisku koncertu – nejen kvůli neobvyklým okolnostem, ale také proto, že Focus je zářným příkladem hloubky Eötvösovy skladatelské geniality. Skladba byla napsána pro dva saxofony (tenor a baryton) a orchestr a její název vychází z filmařského termínu „hloubka pole“ – tedy jak kamera obraz přerámuje, co je ponecháno v pozadí a co zdůrazněno v popředí.

Vynikající maďarská saxofonistka Erzsébet Seleljo střídala oba nástroje se zručností a muzikálností, její předností byl krásný tón. Partituru se jí ještě podařilo konzultovat během předcházejících dní se samotným Eötvösem. Jak se zmínila, řekl: „Mnoho nápadů ve skladbě pochází z jazzu, takže když vidíš nějaký důraz nebo swingový rytmus, přeháněj to, ať to zní jazzově. Dej si obzvlášť záležet, abys měla správný styl!“ V jiné části jí skladatel navrhl, aby zahrála legatovou pasáž s „kočičím“ legatem, aby motiv zněl jako „mňau“.

Erzsébet Seleljo. Foto: Dániel Németh

Jak saxofonistka řekla, „Péter miloval jazz a odtud také pramenila jeho láska k saxofonu. Mnoho hudebních okamžiků ve skladbě proto připomíná vliv jazzu, někdy v rytmu, jindy v artikulaci a frázování. Péter psal svou hudbu s mimořádnou přesností a bylo pro něj velmi důležité, aby byl každý motiv zahrán ve správném stylu. Pro mne je tato skladba svěží směsicí barev, které vycházejí z orchestrace, dává také saxofonistovi možnost zkoumat různé odstíny zvuku a ukázat všestrannost nástroje.“

Jakkoliv byla sóla podmanivá (a snadno přesvědčila, že saxofon je mimořádně svůdným sólovým nástrojem), Eötvösova orchestrální podbarvení připomínala kolotoč mnoha proměnlivých atmosfér, které pokrývaly široké spektrum stylů. Všechny styly byly v každém nástroji nádherně vykresleny. Je to typ skladby, kterou bych chtěla slyšet znovu a znovu, abych mohla zachytit každý úžasný okamžik.

Amaralovo Scherzo – smršť exotické energie typu moto perpetuo a hutné orchestrace – bylo pro orchestr určitě energickou rozcvičkou. Nastal šumivý karneval simultánních událostí, který se v půlce zklidnil v kontemplaci a vyvrcholil robustním, ale organizovaným chaosem. Kuráž orchestru je třeba pochválit! 

Hudební život v Budapešti, kde žiji již osm let, je nesmírně bohatý a rozmanitý. Přesto se zde díla významného polského skladatele Witolda Lutosławského nehrají tak často, jak bych si přála. Za posledních šest let zde zazněly pouze tři skladby: Variations on a Theme by Paganini (1977–1978), Musique funèbre (1958) a Koncert pro orchestr (1950–1954). V Amaralově odvážném podání šlo o druhé uvedení posledního díla v Budapešti od roku 2018 (tehdy uvedl maďarskou premiéru orchestr Danubia). Tři věty jsou velmi popisné, s programním zaměřením; místy vykazovaly příbuznost se Šostakovičem a s Barberem, s mnoha folklorními i modernistickými prvky. Snad nejzajímavější byla třetí věta s pomalým růstem basového pizzicata, které se rozvinulo do tutti synkopy zarámované pocitem blížící se katastrofy – téměř pochmurný odkaz na Ionescova Nosorožce za dveřmi. Kataklyzmatické rozměry závěrečné části, která nemilosrdně přechází přes vroucí kotel do chorálu, vedou k explozivnímu vyvrcholení. Je to silné, dramatické dílo; naštěstí energický Amaral živě osvětlil všechnu jeho hrůzu i krásu. (Provedení skladby bylo těsně před výstupem orchestru věnováno slavnému italskému klavíristovi Mauriziovi Pollinimu, jehož úmrtí bylo právě tehdy oznámeno.) 

Miranda Liu. Foto: Dániel Németh

Orchestr hrál doslova ohnivě. Concerto Budapest se nebál překonat obrovské hudební výzvy, které mu zmíněné partitury poskytly. Klobouk dolů také před skvělou koncertní mistryní Mirandou Liu, která dokonale zahrála houslová sóla.

Recenze vyšla původně na maďarském a anglickém portálu Papageno. Z angličtiny přeložila Mirka Zemanová.

Sdílet článek: