Popelkova Vlast s rozhlasovými symfoniky

Má vlast, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 10. a 12. června 2024, Dvořákova síň Rudolfina. Foto: Vojtěch Brtnický

Ve velkém stylu se Symfonický orchestr Českého rozhlasu rozloučil se stávající sezonou. Ve Dvořákově síni Rudolfina představil své pojetí Smetanovy Mé vlasti, a to hned třikrát po sobě. V pondělí 10. června vyprodali rozhlasoví symfonici sál dvakrát – generální zkoušku i večerní provedení, totéž se jim podařilo i na přidaném koncertu ve středu 12. června (recenze psána z tohoto večera). Zaslouží-li letošní projekt Smetana200 uznání, pak především za to, jak systematicky uvádí Smetanovu hudbu do povědomí lidí, rozbíjí jeho bustu a potvrzuje, jak velkým skladatelem byl. A také se znovu ukázalo, že jeho cyklus symfonických básní je skvostem, který posluchače v koncertních síních neomrzí. 

Ani ne po měsíci měli někteří možnost porovnat provedení Mé vlasti Berlínskými filharmonikyKirillem Petrenkem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu s jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou. Srovnávání by však bylo nefér vůči oběma tělesům. Berlínští filharmonikové provedli Mou vlast (12. a 13. května) v problematických akustických podmínkách Smetanovy síně Obecního domu, rozhlasoví symfonikové si užili zvukového komfortu v zaplněné Dvořákově síni Rudolfina. Do jisté míry se lišilo i pojetí obou dirigentů – u Petrenka je zajímavé až obsesivní soustředění na detail, u SOČRu jsem vnímala spíše velké symfonické plochy, z nichž však detaily také plasticky vystupovaly. Například posazení harf proti sobě mělo na počátku Vyšehradu zajímavý efekt v podobě dialogu dvou paralelních hlasů, také horny hned připomněly, jak jistého, čistého a měkkého tónu se od nich dočkáme. Dechová sekce jako by se zpočátku trochu hledala, ale vzápětí výborné trubky a trombony tento prchavý dojem napravily. Smyčce naplnily dirigentovu představu o majestátní plnosti.

Má vlast, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 10. a 12. června 2024, Dvořákova síň Rudolfina.
Foto: Michal Fanta

Vltavu smyčce vybavily podle představ Petra Popelky hravým pizzicatem, dokonale propracovanými frázemi a zářivým, až průsvitnost evokujícím tónem. Dirigent nechal plynout zurčící potůček, aby ve vrcholných pasážích řeku rozbouřil, doslova ji před ušima posluchačů zhmotnil do valícího se živlu se vší svou krásou a silou. Byla to Vltava jiná, než jsme zvyklí, Popelka do ní vnesl hodně vzruchu (aniž by však potlačil krásné zpěvné pasáže, například Na venkovské svatbě). 

V kontextu takové emocionální interpretace jak jinak pak mohla vyznít Šárka než vášnivě, dramaticky, jako obraz touhy, pomsty, sváru, boje… A i když následující části byly zahrány skvěle, považuji Šárku za vrchol celého večera. Přesné smyčce s výrazem naplněným erotismem i předtuchou, detailní ve frázích a rozklenuté v láskyplných pasážích doplnila klarinetová sóla, výrazově podrobně propracovaná. Svolávání fagotu bylo důrazné, ale nikoli jako ostré švihnutí bičem, výborně do celkového zvuku zapadlo. Dechy se znovu vyznamenaly, po celý večer podávaly skvělý výkon. Je i zásluhou Petra Popelky, jak kompaktně celý orchestr zněl, dechy zvukově netrčely, i ve vypjatých pasážích, kdy hrály naplno, se zvukově libě pojily se smyčci.

Má vlast, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 10. a 12. června 2024, Dvořákova síň Rudolfina.
Foto: Michal Fanta

Luhy vyzněly pod Popelkovým vedením také dramatičtěji než obvykle, přestože na své líbeznosti neztratily. Půvabně zahraný byl hobojový part, měkký zvuk horen byl takřka ideální, totéž lze říci o dalších dechových nástrojích. Velmi pozorná hra smyčců vynikla v samotném závěru, kterému dala punc šťavnaté zářivosti.

Souhra lesních rohů a viol na začátku Táboru navozovala nastupující velebnost chorálu, výtečně vystavěného, nikoli prvoplánového. Jako by se pod Popelkovým vedením stále něco dělo pod povrchem, posluchači se dostalo zážitku čehosi nově objevovaného. První takty navazujícího Blaníku zazněly majestátně, ve ztišené pasáži opět vynikly dechy v až láskyplném zvuku. Úchvatně vyzněly smyčce připravující se na zpěvné téma, tak lahodně zahrané, v energickém závěru pak orchestr potvrdil svou bezchybnost. Energie a emoce, které proudily během celého večera z pódia a mísily se s prožitky posluchačů, vzbudily silnou reakci auditoria, které pochvalně reagovalo na dirigentovo vyvolávání hráčů.

Má vlast, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 10. a 12. června 2024, Dvořákova síň Rudolfina.
Foto: Michal Fanta

Pár slov k Petru Popelkovi. Je tu viditelná, a zejména slyšitelná chemie mezi ním a orchestrem. Hráči na něm visí očima, je znát, že je práce s ním velmi baví. Popelka je typem expresivního dirigenta s širokými gesty, kterými hráče podněcuje. Podstatná je však jeho práce s partiturou. Zná ji dokonale, má jasný názor na její ztvárnění, a především dokáže orchestr vybudit k maximálnímu výkonu. V uplynulém týdnu rozhlasoví symfonici se svým šéfdirigentem Mou vlast nahrávali, tento záznam bude jistě pozoruhodnou položkou v existujících nahrávkách Smetanova cyklu. Začátkem července letí SOČR s Petrem Popelkou na japonské turné. S takovou Mou vlastí a také Dvořákovou Novosvětskou posílí tamější pověst českých orchestrů.

Má vlast, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 10. a 12. června 2024, Dvořákova síň Rudolfina.
Foto: Michal Fanta
Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější