úterý, 20. únor 2018

Pomalu a nízko Markéty Cukrové

Napsal(a) 

Markéta Cukrová, foto Zdeněk Chrapek Markéta Cukrováfoto: Zdeněk Chrapek

Nestává se příliš často, aby se dva večery za sebou přesně po týdnu zaplnilo pražské Rudolfinum díky cembalu v jedné z hlavních rolí koncertu. Před týdnem znělo Dvořákovou síní cembalo dvacátého století (Mahan Esfahani s doprovodem SOČRu skvěle oživil Kalabisův cembalový koncert), včera hrálo prim barokní cembalo pod rukama Vojtěcha Spurného. Po týdnu se na pódiu objevila i mezzosopranistka Markéta Cukrová, která zatímco minulý týden zaskakovala v Glagolské mši (druhá půle koncertu SOČRu), tentokrát byla hlavní hybatelkou večera nejen ve smyslu "hierarchie“ sólista vs. doprovod, ale i ve smyslu muzikantském.

Dramaturgie byla vystavěná tak, aby vynikla disciplína, ve které u nás Cukrová málokdy najde srovnání, a sice barokní koloratura. Tu zpěvačka ovládá i v náročných a dlouhých bězích s technickou jistotou a ležérní lehkostí. Vybavte si libovolný film noir čtyřicátých let, ve kterém si chladný detektiv mimoděk pohrává se zapalovačem. Takový obrázek mi včera při poslechu vytanul na mysli. Někdy je ale Cukrová na můj vkus nad věcí možná až příliš a kdyby například do Vivaldiho furiózní první árie moteta Longe mala umbrae terrores propašovala víc vášně a dramatu, pomyslná noirová detektivka by měla o poznání větší drive. Což platí o to víc v případě, kdy je velká část programu vystavěná právě na nekončících koloraturách. Mezi nimi ale s drásavou intenzitou vynikly pomalé části, jež daly prostor další muzikantské devíze Markéty Cukrové, která se umí „zaříznout“ do posluchače nekonečnou frází, rozvinout svůj témbr v nejnižší poloze, zpomalit čas a zkoncentrovat veškeré dění do jednoho tónu. Její Cum dederit z Vivaldiho kantáty Nisi Dominus bylo pro mě nejsilnějším zážitkem večera a budu si ho dlouho pamatovat.

Evidentně měla o kus přesnější představu o výstavbě, dynamických a tempových proměnách, a tu se občas nenápadným gestem snažila předat i čtyřčlennému smyčcovému ansámblu, jinak pod vedením Vojtěcha Spurného u cembala (velkými hybateli hudebního dění byli především Magda Malá u prvních houslí a Libor Mašek u violoncella).

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Vokální Vivaldi byl prokládán cembalovým Bachem, konkrétně dvěma koncerty pro cembalo d moll a f moll. Sedmero koncertů pro cembalo patřilo dlouhá léta k opomíjeným Bachovým opusům, ale dnes patří k základnímu repertoáru každého cembalisty a leckterého klavíristy (David Fray, András Schiff, Maria João Pires,…). Nesporné muzikantské kvality Spurného v tomto případě podle mého trochu utrpěly jeho velkým vytížením a „několikasměrným provozem“. Má za sebou úspěšnou dirigentskou premiéru Gluckovy Ifigénie na Tauridě (všechna čest!) v Opavě, vede Filharmonii Zlín, učí. V takovém tempu musí být ohromně náročné udržet si hráčskou kvalitu na úrovni potřebné nejen k technicky dobrému odehrání dvou koncertů v jednom večeru, ale i k vyjádření hudebního názoru. Přičemž krajní rychlé věty těchto cembalových koncertů nemilosrdně odhalují rezervy technické (ke konci 3. věty Koncertu č. 1 d moll se tak může stát, že prstům jednoduše dochází vitalita) a střední pomalé věty pak rezervy interpretační.

Těšila jsem se především na to, jak se ansámbl vyrovná s orchestrální sazbou koncertů. Pokud patříte mezi milovníky Bachova orchestrálního díla, určitě se vám vybaví hutné smyčce například Columbia Symphony Orchestra, které doprovází na legendární nahrávce Glenna Goulda pod vedením Leonarda Bernsteina, nebo o poznání méně hutné, ale přesto zvukově objemné Concerto Köln na desce zmíněného Mahana Esfahaniho. Zvuková „hmota“ tady zkrátka hraje roli a když se například francouzský cembalista Jean Rondeau rozhodne cembalové koncerty nahrát v obsazení po jednom (Dynastie - Bach Family Concertos, Erato 2017 – vřele doporučuji k poslechu), vyžaduje to opravdu silnou uměleckou vizi. Ta nechyběla ani včerejšímu pražskému provedení, díky kterému měli posluchači možnost slyšet cembalové koncerty v obsazení „cembalového kvinteta“ (Magda Malá, Veronika Manová, Michal Dušek, Libor Mašek, Vojtěch Spurný). V komorním pojetí se poměr akustických sil změní do té míry, že výsledek je mnohem komplexnější a každý hráč je rovnocenným partnerem toho druhého, což včera velice dobře fungovalo a díky oné chybějící zvukové mase měl naopak posluchač možnost užít si vedení každého jednoho hlasu. Cenný dramaturgický krok!

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.