úterý, 14. únor 2017

Polyxena a Josef František Maxmilián by měli radost

Napsal(a) 

Augustin Dumay, foto Petra Hajská Augustin Dumayfoto: Petra Hajská

PKF – Prague Philharmonia otevřela 13. února donátorskou abonentní sérii s názvem Setkání s příběhy umění. Klíčové je, že uzavřela partnerství s Williamem Lobkowiczem a jeho týmem, kteří vložili do společného projektu Lobkowiczký palác na Pražském hradě, svoje nadšení, znalosti i kontakty. Pékáefka pak získala zajímavé mecenáše (například podnikatele Karla Janečka, Lagardère nebo Centrální depozitář cenných papírů), jejichž počet se nejspíš bude rozšiřovat. Vlastně každý, kdo si koupil nebo koupí abonentku, se stane i mecenášem našeho bezpochyby nejlepšího komorního orchestru. Úměra „za hodně peněz hodně muziky“ určitě v pondělí platila. Atmosféra byla skvělá a host PKF a Lobkowiczů přijímal hodně zážitků. Zmíním tři hlavní.

Určitě doporučuji prohlídku Lobkowiczké sbírky. Je pestrá, výborně prezentovaná a nad některými obrazy (zvláště Canaletto) a porcelánovými komplety jsem strávil hodně času. Báječná byla i coda celého večera – expozé Veroniky Wolf, sličné ředitelky Lobkowiczké sbírky, jež zájemce v pozdní době poutavě a kompetentně (výběrově) provedla historií hlavně Pernštejnů a Lobkowiczů a upozornila na některé sbírkové perly.

William Lobkowicz a Martin Klimpl, předseda správní rady PKF, foto Petra Hajská William Lobkowicz a Martin Klimpl, předseda správní rady PKFfoto: Petra Hajská

Celý večer jsem měl neodbytný pocit, že zakladatelka roudnické rodové větve Polyxena z Lobkowicz, rozená z Pernštejna (1566-1642), a Josef František Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816), štědrý mecenáš hudby, by měli z hudebního dění v paláci radost. Hlavním bodem večera byl samozřejmě koncert. Orchestr byl ve výtečné formě a i bez účasti koncertního mistra Jana Fišera hrál skvěle.  A musím dodat, že si to nedal pokazit sólistou a dirigentem Augustinem Dumayem, od něhož jsem čekal výkon světové úrovně. Program totiž stál právě na něm. Zahrál si totiž sóla ve dvou Mozartových opusech, Adagiu E dur, K 261, a Houslovém koncertu č. 3 G dur, K. 2016, v Ravelově rapsodii Tzigane a v Massenetově Meditaci. V druhé části koncertu vedl orchestr v Mozartově Symfonii č. 29 A dur, K 201.

Nejdříve dvě věty k programu. Škoda že se nedržel klasicistního konceptu. Možná bych pochopil Cikána v zajímavé verzi doprovodu smyčcového orchestru a harfy, ale přídavkově sladkobolná Meditace mířila spíše ke konceptu turistického koncertu nežli akci, jež si klade nejvyšší kritéria.

Augustin Dumay, foto Petra Hajská Augustin Dumayfoto: Petra Hajská

Vzpomínám na 90. léta a přelom tisíciletí, kdy Augustin Dumay patřil k nejzajímavějším houslistům mezinárodní scény. Dodnes aktuální je například jeho nahrávka kompletu Beethovenových sonát s Marií João Pires pro Deutsche Grammophon z roku 2002. Moc dobrá byla i nahrávka Mozartova Koncertu G dur z roku 1998 se salcburskou Cameratou. Bohužel to je minulost. V roce 2017 jsem sice slyšel ozvuky jeho umění před dvaceti lety, ale také technickou a intonační labilitu v Ravelovi a podivné frázování a dynamiku, jdoucí proti logice hudby – nejvíce utrpěla třetí věta koncertu. Naopak velmi příjemné bylo jeho podání volné věty. Navíc jako dirigent se neukázal v dobrém světle. Pan Dumay je jistě stále ještě kvalitní houslista, ale současní špičkoví houslisté hrají podstatně jinak. Dokonce jsem měl v tu chvíli pocit, že kdyby PKF pozvala některého z českých mladých houslistů, byl by výsledek zajímavější. (Stejně jako u všech ostatních českých orchestrů, i u PKF čekám, až coby vstřícné gesto vůči posluchači bude v programech u instrumentálních koncertů uvádět autory kadencí. V případě Koncertu G dur to byl myslím Eugène Ysaÿe.)

Hlavním pozitivem dirigenta bylo, že orchestru v Symfonii A dur nepřekážel a umožnil mu volně tvořit. Proto byl výsledek, zvláště ve spojení s geniem loci Císařského sálu, neobyčejně příjemný. Nicméně kdyby stál před orchestrem špičkový dirigent typu Emmanuela Villauma nebo Jakuba Hrůši, mohl být výsledek (zvláště v Ravelovi a v symfonii) ještě lepší. Pan Dumay totiž asi některé aspekty provedení ovlivnil, například pomalejší tempo první věty (první věty symfonií  konce 18. století byly docela svižné), málo taneční Menuet, nedostatek kontrastu ve finále. Nicméně hra orchestru působila natolik plasticky a technicky suverénně, že byl slavný Köchel 201 radostí… Jsem přesvědčen, že donátorský projekt Setkání s příběhy umění 2017 kvalitativně poroste, jednak zajímavější hudební dramaturgií, jednak hostujícími umělci – klavírista Andrew von Oeyen (duben), kontrabasista Ödön Rácz (říjen), trumpetista Gábor Boldoczki (listopad). V sále bylo ještě několik prázdných míst, takže vřele doporučuji. Návštěva Lobkowiczkého paláce stojí za to!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.