Polský koncert FOK

Koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK doprovázel (20. 6.) z prostor přilehajících ke Smetanově síni hluk, který naprosto přesáhl únosnou mez. S halasící společností, popíjející na chodbách šampaňské, není klasický koncert evidentně kompatibilní a Obecní dům by z toho měl při plánování akcí a pronájmů vyvodit jednoznačná opatření. Program FOK byl přitom vynikající a také výborně zahraný. Velká zásluha patří dirigentovi, mladému Polákovi Lukaszi Borowiczowi , u nás už ne neznámému. Předehra Bianca da Molena od Mieczyslawa Karlowicze byla objevem. Polský skladatel, jehož život se předčasně uzavřel při horolezecké tragédii v Tatrách v roce 1909, v této partituře nabízí barvitě epickou, tematicky vyprofilovanou, zajímavou, sdělnou a bystře plynoucí hudbu ne nepodobnou anglickým autorům počátku dvacátého století nebo třeba i Vítězslavu Novákovi. Také druhé dílo z okruhu polské hudby – Pendereckého Flétnový koncert – plně zaujalo. Je to spíše komorně traktovaná a vesměs klidně a pozitivně vyznívající kompozice. Zhruba dvacet minut, po které v jednom proudu, ovšem členěném, poutá pozornost, nepostrádá zvukové hledačství, ale obejde se bez samoúčelností. Hudba rozvíjená v mnoha okamžicích až tradičně, nepopuzující, neagresivní, až jemná. Sólistka Simona Pingitzer , jinak první flétnistka FOK, se představila jako sympaticky suverénní, se skladbou sžitá. Partitura obsahuje řadu detailů, jako jsou výměny a dialogy mezi sólem a dalšími nástroji orchestru – a bylo zřetelné, že o nich interpreti vědí. Hlavním číslem programu nicméně bylo Stravinského Svěcení jara , o měsíc dříve předtím „stoleté“. Oproti uvedení Českou filharmonií v závěru Pražského jara bylo tentokrát o něco klasičtější a méně vyhrocené, ale přitom ani trochu odbyté nebo nezvládnuté – naopak, hráčsky i výrazově perfektní, přesné, výstižné a mající obsah. Oproti skandální premiéře v roce 1913 dnes už Svěcení jara vyvolává v sále ohlas jen pozitivní.

Sdílet článek: