Polsko expresivní, rustikální i meditativní. Smetanova Litomyšl vykročila za hranice

Poláci si hledí svého kulturního odkazu rádi a dobře. Hostování Poznaňské filharmonie na festivalu Smetanova Litomyšl umožnil grant věnovaný jubileu Karola Szymanowského. Polský open air večer (18.6.) v amfiteátru na zámeckém nádvoří díky tomu nabídl dokonce nejen Szymanowského, ale také Kilara a Góreckého.

Szymanowski zemřel před osmdesáti lety. Jeho hudba, pokud ji vůbec známe, je zajímavým průsečíkem staršího a novějšího, jemného a expresivního, tradičního a novátorského. Stabat mater, kterou hosté přivezli, k tomu do jeho hudebního jazyka přidává oproštěný archaizující výraz. Szymanowski převedl do tónů v polovině 20. let polský překlad známého středověkého latinského textu. Pokud tuto předlohu zhudebnilo v hudebních dějinách, jak se uvádí, už na šest set různých autorů, polský modernista přidal jedinečnost zejména díky jazyku. Z něho pochopitelně do určité míry vychází i hudba, která tak náhle přesahuje i běžný liturgický rámec. Skladatel se pokusil přiblížit světu polských lidových duchovní písní a v melodice a souvisejících harmoniích jednotlivých hudebních vět se mu to skutečně podařilo. Střídá v půlhodinové kompozici kontemplativní lyrické části – s ženskými sóly – s částmi dramatičtějšími a hudebně příkřejšími a věcnějšími, v nichž je sólistou barytonista. Dospěl k působivému, jedinečnému řešení, stručnému, ale velmi intenzivnímu. Netřeba zdůrazňovat, že Poznaňská filharmonie s šéfdirigentem Markem Pijarowským mají pro tuto hudbu znalosti, zkušenosti a plné vcítění. Do detailů vynikající byl ovšem Český filharmonický sbor Brno a ozdobou mezi třemi sólisty byla sopranistka Aleksandra Kubas-Kruk: zřetelně artikulovala, měla v projevu obsaženo bohatství emocí a zpívala nádherně ztišeně, klidně a s přirozeně a dokonale ovládaným rozechvíváním hlasu na dlouhých tónech, z nichž byla její sóla z velké části tvořena. Mezzosopranistka Agnieszka Rehlis za ní nezůstávala o mnoho pozadu, barytonista Robert Gierlach se však v exponovaných úsecích na pozadí orchestru trochu ztrácel. Szymanowského Stabat mater, korunovaná nádhernou šestou částí, byla niterným zastavením – a skutečným posluchačským objevem. Škoda, že část publika nevycítila, že nadbytečný potlesk téměř po každé z částí je pro všechny velmi, velmi rušivý.

 , foto SL

Dotek s hudbou Wojciecha Kilara, první položkou večera, byl mnohem rustikálnější. Skladba Krzesany – originálně koncipovaný ohlas na lidový podtatranský tanec – je, vedle filmových partitur, asi jeho nejznámější. Kombinuje a nakonec v paralelním exponování propojuje čím dál konkrétnější názvuky na lidovou hudbu s hustšími avantgardními zvukovými plochami. Při závěrečné brutální jubilaci hráči na žesťové nástroje dokonce povstali. Dílu, v nejlepším možném podání, se dostalo autentického, nekompromisního završení. Pokud snad někoho skladba až zaskočila, protože se patrně už dotkla hranic obvyklé dramaturgické vstřícnosti tohoto festivalu k posluchačům, je to určitě dobře. Polská skladatelská škola je něco, co bychom měli poslouchat a znát mnohem víc než dosud.

Brněnský sbor, v tomto případě á cappella a přímo za řízení Petra Fialy, zazpíval mezi Kilarovou a Szymanowského skladbou desetiminutové dílo Henryka M. Góreckého – mariánské vyznání Totus Tuus, které komponoval v roce 1987 k návštěvě Jana Pavla II. v Polsku. V sazbě oproštěná, přehledná, opakující se a neustále se ztišující meditace je příkladem toho, jak někdejší polští avantgardisté – Górecki, stejně jako Penderecki a další – postupně svůj styl ze 60. let opouštěli a opustili a jak se přikláněli a přiklonili až k opačnému pólu. Podle některých „zradili“. Zato našli nový (či staronový), v novém kontextu velmi působivý výraz pro vážná sdělení a existenciální pocity. A vyšli také – a Penderecki nadále vychází – vstříc publiku. Góreckého sbor byl neobvyklou, ale každopádně zajímavou vsuvkou do jinak symfonického programu.

 , foto SL

Druhá půle koncertu po Stabat mater rovněž využila přítomnost Fialova sboru. Zazněly tři suity ze tří částí filmového eposu Pán prstenů – hudba, kterou k epochálnímu kinematografickému projektu před patnácti lety napsal Howard Shore a kterou pro koncerty zaranžovali tři různí američtí autoři. Je to hudba spektakulární, působivá, sugestivní, exponuje výrazné motivy, převládá v ní evokace dramatických a bojových scén. A ke sboru se s jistotou přidali dva chlapečtí sólisté – Dominik Urbánek a Petr Špička. Na Smetanovu Litomyšl, festival věnující se hodně vokálně-instrumentální hudbě a nabízející i žánrově hraniční projekty, se tato hudba hodila.

A aby se kruh polského večera uzavřel, přidal orchestr ještě podmanivě tklivý valčík z Kilarovy hudby k Wajdově filmu Země zaslíbená.

Sdílet článek: