čtvrtek, 22. březen 2018

Pohled zvenčí. Brno Contemporary orchestra a skladatelé pro Československo

Napsal(a) 

 , foto Jan Prokopius foto: Jan Prokopius

Jak vnímají Československo zahraniční umělci? Co z tohoto prostředí je může inspirovat? Tyto otázky ve mně vzbuzoval druhý koncert ke stému výročí vzniku Československa tělesa Brno Contemporary Orchestra, který nesl název For Czechoslovakia, tedy Pro Československo. Orchestr pod taktovkou Petra Šnajdra uvedl 20. března dvě premiéry: Brno od švýcarského autora Rolanda Dahindena a Plastový hrad Američana Elliotta Sharpa. V obou případech šlo přitom o skladby napsané speciálně pro tuto příležitost. Premiéry byly původně plánovány tři, nicméně, místo třetí z nich jsme slyšeli skladbu Concordanza od Sofie Gubajduliny, a jedinou českou kompozici, Quo vadis? Aloise Piňose.

Právě tato kompozice byla včera na programu jako prvá. S jejím názvem částečně souviselo i zaměření koncertu: jak se píše v bulletinu, nechce se příliš ohlížet, spíše představit to, co je nové a aktuální. Skladba brněnského skladatele se v duchu tohoto zamyšlení nese také, a Brno Contemporary Orchestra tuto tázavou, nejistou povahu díla přenesl i na posluchače. Velké kontrasty mezi opulentními a zvukově asketičtějšími místy však snad mohli hráči vykreslit ještě trochu výrazněji.

 , foto Jan Prokopius foto: Jan Prokopius

Prvním premiérovaným dílem bylo Dahindenovo Brno, zvukově-prostorový proces (Klangraumprozess) pro sólový basklarinet, dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas, bicí nástroje a elektroniku. V díle je klíčovým momentem zachycení zvuku nástroje mikrofonem, jeho následné zaznění z reproduktoru a jeho doznění v rámci akustických daností sálu. Zajímavé místa tak vytváří například mísení „živého“ zvuku znějícího v orchestru se zvukem, jenž přichází k posluchači z reproduktoru. Slovo „proces“ skladbu vystihuje naprosto přesně. Byť je kompozice členěna do tří částí, z nichž každá má určitá specifika, průběh ve smyslu tradičních formových principů bychom hledali zbytečně. Dílo si přitom vyžaduje velkou účast posluchače. Ten na tuto „hru“, v níž skladatel nabízí mnoho překvapivých zvukových podnětů, přistoupit může i nemusí. Orchestr skladbu odprezentoval z mého pohledu naprosto bravurně. Precizní práce se všemi dynamickými, témbrovými nebo artikulačními detaily, ve kterých bylo snad nejvíc cítit skladatelovu inspiraci českou mluvou, byla naprosto obdivuhodná. Musím však přiznat, že od kompozice samotné jsem očekávala o něco podmanivější efekt.

Dílo Concordanza Sofie Gubajduliny bylo mezi skladby pro Československo zařazeno celkem logicky. Skladatelka ho napsala v roce 1971 pro soubor Musica Viva Pragensis – jako jediné ze včerejšího programu tak vzniklo pro reálně československé těleso. Kompozice je založena na protikladných stavech souladu –  concordanza, a nesouladu – discordanza. Soulad přitom reprezentují legata, plynulejší tok hudby, nesoulad pak staccato, tremolo, nebo šepot hráčů. Včerejší interpretace díla byla skutečně strhující. Hráči protikladné stavy ve skladbě vystihli nejen zvukově. V úsecích souladných působili jako celek směrující k jednomu cíli, v nesouladných zas spíše jako roztřeštěné individuality.

 , foto Jan Prokopius foto: Jan Prokopius

Závěrečným číslem programu byla kompozice Plastový hrad od Elliotta Sharpa. Skladba měla ze všech uvedených děl nejširší nástrojové obsazení – k orchestru se přidal například cimbál. Jde přitom vlastně o koncert pro basklarinet, na který hrál skvělý Lukáš Daňhel. Sharpovi není česká hudební scéna neznámá. Již od sedmdesátých let spolupracoval se seskupením Plastic People of The Universe – a právě jejich hudba je vedle textů Franze Kafky a Egona Bondyho jedním z inspiračních zdrojů včera uvedené kompozice. Právě snad díky těmto východiskům jsme včera byli svědky něčeho ohromujícího a pohlcujícího, něčeho, co dovedlo zároveň unášet i iritovat a nechalo nesmírně silný dojem. Zcela jasně se do díla promítaly texty zmiňovaných autorů. Oba vybrané úryvky pojednávaly o nepohodlí, nervozitě, zkrátka o duševně nepříliš dobrém rozpoložení. Sharpova skladba střídá dlouhé, elektrizující gradace postupující minimálními změnami s rychlými střihy, čímž vytváří posluchačsky velmi působivý celek. Navíc, včerejší interpreti se postarali o skvělou premiéru plnou nápadité zvukovosti a hloubky, korunou všeho byl sólista Daňhel, jehož basklarinet mi občas barvou připomněl saxofon Vratislava Brabence. Jestli bylo úvodní Quo vadis? otázkou, pak byl pro mě tento závěr uspokojivou odpovědí, a zároveň inspirujícím pohledem skladatele zvenčí na tuto krajinu.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.