Pohádkový večer s FOK

Třetí koncert abonentního cyklu B Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň Obecního domu, 9. 11. 2016) začal dosti strašidelně: symfonickou básní Kikimora, op. 63 Anatolije Ljadova. Kikimora je tajemná bytost, známá z mytologie starých Slovanů. Sídlila v lidských příbytcích, byla neviditelná (leč občas se zjevovala v podobě šeredné babice), vyluzovala v domech záhadné zvuky a nezřídka lidem škodila, i když údajně nijak zvlášť vážně. Ljadov ji ve své zvukomalebné skladbě zobrazil velmi působivě, a to už od jejího dětství v kamenných horách, kdy ji kolébali v křišťálové kolébce a vyprávěli jí pohádky, až po její dospělost, kdy se proměnila ve strašidlo. Ruský dirigent Andrej Borejko vytěžil z barvité Ljadovovy partitury maximum – od pomalého úvodu s tajemnými basovými tóny přes ukolébavkově houpavé smyčce a pohádkové vyprávění anglického rohu až po rychlou část, kdy neviditelná Kikimora šmejdí po domě, provádí jeho obyvatelům různé neplechy a v závěru skladby je už zcela bez skrupulí straší. Pikantní ironický nádech dodává dílu hojně exponovaná pikola. Ljadov jí dokonce přidělil závěrečné slovo a sólově ji nechal na posluchače v posledním taktu skladby uličnicky hvízdnout.

Neoklasicistní Klavírní koncert č. 5 G dur, op. 55 Sergeje Prokofjeva, který následoval po Kikimoře, není sice skladba inspirovaná pohádkou, do kontextu večera však zapadl velice hezky: jednak proto, že Ljadov byl Prokofjevovým učitelem, jednak proto, že si letos připomínáme 125 let od Prokofjevova narození. Náročného sólového partu se ujal Ivo Kahánek, jeden z našich nejlepších současných klavíristů. Koncert má pět náladově rozdílných vět a Ivo Kahánek je dokázal skvěle odlišit. První věta hýřila vtipem a humorem, druhou větu, stylizovanou skladatelem jako groteskní pochod, hrál Kahánek už od úvodních „lechtivých“ glissand s okouzlující fantazií a s jedinečnými úhozovými nuancemi a z toccatové třetí věty vytvořil jiskřivý brilantní ohňostroj. Pokud jsem měl v prvních třech větách místy pocit, že by dechy bývaly mohly trochu ubrat na síle, pak ve čtvrté větě jsem naopak ocenil, jak v ní orchestr dovedl v celkovém zvuku „zprůhlednět“, aby otevřel prostor Kahánkově osobité a skutečně „pohádkové“ poetické vizi. Vrcholem Prokofjevova koncertu se stala finální věta, hraná jak sólistou, tak orchestrem s báječným odpichem. Před nástupem cody nabídl Kahánek posluchačům ještě další pohádkově probarvenou partii s tajemnými mlžnými stupnicovými pasážemi v levé ruce a s blikajícími světýlky v pravé ruce, jimiž zklidnil hudební tok a připravil půdu pro to, aby coda vyzněla v plném lesku.

Celou druhou polovinu večera vyplnila desetivětá suita z baletu Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského. Začátek úvodního Pochodu zazněl s razancí, která by se hodila spíš k nějakému drsnému rytířskému příběhu než k lyrické pohádce o spící princezně, ale poté hrál už dál orchestr velmi kultivovaně – Čajkovského líbivé melodie plynuly příjemně jedna za druhou a přímo vybízely posluchače k pohádkovému snění. Ke konci suity se mi však, přiznávám, zdálo toho snění už příliš a přemýšlel jsem, jestli by nebylo bývalo lepší jednu dvě její věty v programu oželet. Ale pohádka je pohádka, a je-li hezká, posluchač jí rád nějaké to slovo navíc odpustí. A FOK s Andrejem Borejkem předvedl, že umí pohádky „vyprávět“ opravdu krásně.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější