Pohádkové drama u temného jezera

Pohádková scéna Martina Černého a kostýmy Josefa Jelínka, mladičký princ a princezna zakletá v křehkou ustrašenou labuť, tak lze stručně charakterizovat březnovou premiéru baletu Labutí jezero v Národním divadle. Taneční nastudování se opírá o choreografické a režijní pojetí jihoafrického choreografa Johna Cranka, které před více než pětašedesáti lety připravil pro Stuttgartský balet.

Crankův příběh je rozdělen do čtyř dějství s jednou přestávkou, z nichž každé má osobitou atmosféru i děj. První zavádí diváka na zámecké panství, kde se princ Siegfried loučí se svobodou. Matka jej přichází vyzvat, aby si prohlédl princezny, z nichž jedna se má stát již zítra jeho ženou. Prince neláká žádná z dívek a tak je svírán obavami, co se stane. Svěření role prince Siegfrieda, v případě druhého obsazení chlapecky vyhlížejícímu Patriku Holečkovi, se jeví více než šťastné. Mladý tanečník tančí s elánem, procítěným mimickým výrazem a lehkostí vysokých skoků i jiných prvků. Je skvělým partnerem všem dívkám, umí na jevišti přirozeně „komunikovat“ s partnery a v neposlední řadě disponuje potřebnou silou pro dueta a všechny zvedačky, otočky a jiné manipulace s partnerkami.

Patrik Holeček, Miho Ogimoto a soubor Baletu ND, foto Sergej Gherciu

Druhé jednání nás konečně zavádí na břeh tajuplného jezera uprostřed temného lesa, kde se objevuje princezna zakletá v bílou labuť. Její představitelkou je japonská tanečnice Miho Ogimoto, která tančí dvojroli princezny Odetty a čarodějovy dcery Odilie. Ačkoliv jde o výrazově starší a zkušenější tanečnici s vynikající technikou i hereckým výrazem, spolu s Patrikem Holečkem tvoří sympatický a tanečně sladěný pár. Miho Ogimoto umí být křehkou a zranitelnou labutí, zamilovanou dívkou i energickou lstivou dcerou čaroděje. Oba interpreti získávají díky bravurním sólovým výkonům i duetům sympatie diváků – Ogimoto uchvacuje například piruetami s fouetté s vícečetnými otočkami, Holeček mj. vysokými skoky či otočkami.

Čaroděj Rotbart v podání Danila Lo Monaca je svým tanečním i hereckým projevem podtrhovaným gesty a mimikou suverénním reprezentantem intrik a zla. Skvostem nastudování je pak čtyřiadvacet představitelek na vlásek sladěných a křehkostí a mládím okouzlujících labutí, které se ladně pohybují i leží v rozmanitých geometrických formacích. Zajímavě, se spádem a oku lahodícím provedením probíhá třetí dějství, které je zasazeno do trůnního sálu. Scénické dekorace schodů a galerií zpočátku zdánlivě limitují prostor pro interpretaci tanců jednotlivých cizích národů, ale nakonec se ukazuje, že mají své kouzlo i dějovou funkcionalitu. Zde si nemůže divák nevšimnout několika malých roztomilých a šikovných pážat, žáků baletní přípravky ND.

, foto Martin Divíšek

Čtvrté dějství, které je obrazovým i emocionálním vygradováním celé dvouapůlhodinové inscenace, nás opět vrací na břeh jezera, u něhož princ bojuje o svůj život a za lásku a vysvobození milované Odetty. Nové, v pořadí třinácté nastudování Labutího jezera dává naplno rozeznít pohádkovému příběhu o princezně, do níž se zamiluje mladý nezkušený princ i o čarodějově dceři, která jí má prince odloudit. Zároveň je přehlídkou skvělých výkonů uprostřed krásných pohádkových scenérií. Svůj podíl na lahodnosti nastudování má také barevně a dynamicky interpretovaná hudba Petra Iljiče Čajkovského, kterou pod taktovkou dirigenta Václava Zahradníka hraje Orchestr Státní opery Praha.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější