Poetické obrázky Martina Kasíka

Pianista Martin Kasík vstoupil v září do našich nejnovějších dějin klavírní interpretace hrdinským kouskem: doslova na poslední chvíli (jednalo se o pouhých několik hodin!) vzal v září na festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu záskok za onemocnělého Borise Berezovského. A nejenže ten záskok zvládl se ctí, ale hrál tak skvěle, že byl za Berezovského rovnocennou náhradou.

Od tohoto „záskokového“ recitálu uplynulo jen něco málo přes dva měsíce a pražské publikum mělo možnost slyšet Martina Kasíka v Rudolfinu znovu: na druhém večeru Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 22. 11. 2016). Svůj recitál pojal tentokrát umělec jako „večer plný obrázků“ (jak sám řekl v jednom z rozhovorů) – hrál na něm totiž výhradně programní skladby.

Na začátku večera zazněla první řada klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Martin Kasík má mimořádný cit pro hudební poezii a Janáčka hrál opravdu jedinečně. Jedna skladba po druhé plynuly jako jemné pastelové obrázky, tiše, klidně, zpěvně, jejich hudební tok byl naprosto přirozený a každá fráze byla nádherně dodýchnutá. Měl-li bych z nich vybrat nejkrásnější, pak to byla především méně hraná čísla: Nelze domluvit, Dobrou noc, Tak neskonale úzko a V pláči. Kasík k nim přistoupil osobitě, bez jakýchkoli předsudků, a okouzlil posluchače nejen jejich křehkou poetičností, ale i nápaditostí a neotřelostí svého pojetí. Dobrou noc pak nejenže jsem nikdy neslyšel v jímavějším podání, ale obávám se, že už ji lépe hrát nikdy neuslyším.

Následující výběr pěti čísel z Rachmaninovových Etud – obrazů op. 33 a 39 vytvořil poetickému Janáčkovi skvělý kontrast. Martin Kasík se v nich mohl blýsknout svou báječnou „velkou“ technikou i smyslem pro výstavbu rozlehlé architektury (op. 33/6, 39/5, 39/9). Přesto však jsem měl pocit, že se umělec lépe cítí v lyrických etudách (op. 33/2, 39/8), které svou rozplývavou mihotavou barevností evokovaly malby impresionistů.

Druhou polovinu koncertu vyplnily Kartinky Modesta Petroviče Musorgského. Úvodní Promenádu hrál Martin Kasík velmi energicky a s velkým zvukem, každý další obrázek se pak pod jeho prsty barvitě proměňoval podle příběhů a nálad, které skladatel vtělil do tónů pod vlivem Hartmannových výtvarných předloh. I tady pianista nejvíc zapůsobil v částech, kde mohl uplatnit své poetické cítění – v zasněném Starém hradu, v hravých Tuileries, v rozverném Tanci kuřátek, zahraném v neuvěřitelném tempu, či ve vtipně pointovaném Trhu v Limoges. Ale nakonec došlo i na drama – Babu Jagu přednesl Kasík tak sugestivně, že až mrazilo v zádech. Závěrečná Velká brána kyjevská vyzněla v plném lesku a zvedla posluchače ke standing ovation. Martin Kasík přidal Chopinovo Nokturno Des dur op. 27/2, jímž jen potvrdil, že patří k našim nejpřednějším chopinovským interpretům, a večer uzavřel brilantně provedeným „parádním kusem“ svého repertoáru: Toccatou ze Tří skladeb pro klavír Klementa Slavického.

Sdílet článek: