Collegium 1704 zahájilo svou sezonu 2013/2014 ve velkém stylu, dvěma koncerty v rozmezí několika dnů. Dne 19. října pokračoval v kostele sv. Šimona a Judy nový ročník Hudebního mostu Praha-Dráždany, 29. října zahájil svůj druhý ročník cyklus Hvězdy barokní opery. Collegium 1704 patří v současné době ke světovým špičkám svého oboru – ansámbl je sestaven ze sólistů (totéž platí o jeho vokální složce, Collegiu Vocale 1704 ) a spolupracuje s vynikajícími domácími i zahraničními zpěváky a instrumentalisty (hráči na dechové nástroje zejména). Na prvním koncertu mělo možnost se v plném lesku předvést zejména Collegium Vocale – na programu byl výběr z Il primo libro di Madrigali op. 1 drážďanského dvorního kapelníka Heinricha Schütze, zarámovaný částmi Kyrie a Gloria z Missy a 14 dvorního varhaníka polského krále Sigismunda III. Bartolomieje Pekiela a Missou Sancti Wenceslai Adama Václava Michny z Otradovic. Na první pohled vypadá tato dramaturgická volba poněkud zvláštně – velká postava hudební historie v kombinaci se dvěma „Kleinmeistery“. Naopak – Pekiel, Schütz a Michna byli vrstevníci a spojení jejich tří jmen v jediném večeru bylo nejen zajímavé, nýbrž především velmi užitečné. Ukázalo totiž, že jindřichohradecký měšťan Michna nezůstal za oběma dvorními hudebníky kompozičně v ničem pozadu, že jeho u nás dodnes vžitý obraz autora prostých duchovních písní je třeba dost podstatně korigovat: posluchači tu měli možnost porovnávat tvorbu tří skladatelsky rozdílných, avšak co do kvality práce naprosto rovnocenných osobností. I kdyby byl tento koncert nepřinesl nic jiného než právě toto zjištění, byl by záslužným uměleckým podnikem; navíc ovšem – jak se ostatně dalo čekat – byl vynikající i interpretačně.
Druhý ročník Hvězd barokní opery se, pokud se dramaturgie týče, vydal zdánlivě snazší cestou, než ročník první – směrem ke známějšímu, publiku bližšímu repertoáru. Zdání ovšem klame: zvolená kombinace Myslivečkovy a Mozartovy hudby byla postavena značně rafinovaně. Z tvorby Josefa Myslivečka tu zazněly Sinfonia z opery Olympiade a árie Dove son? Dove corro? z oratoria La passione di Nostro Signore Gesu Cristo ; z Mozartova díla předehra k opeře La Clemenza di Tito KV 621, Aer tranquillo e di sereni z opery Il re pastore KV 208, a koncerní árie Ah, lo previdi KV 272, po přestávce následovaly předehra a árie Zuzanky z Figarovy stavby (Deh, vieni non tardar ) KV 492, později do téže opery vložená árie Un moto di gioia KV 579, Diverimento F dur KV 138, a konečně koncertní árie Bella mia fiamma, addio ! KV 528; sólistkou večera byla Martina Janková . Zásluhy Václava Lukse o znovuuvádění Myslivečkovy tvorby do podvědomí světového obecenstva jsou dostatečně známé. Málokomu se v posledních letech podařilo tak přesvědčivě proměnit českého skladatele 18. století ve světově významnou postavu a ozřejmit, že Mozartova tradovaná úcta vůči českému „Kleinmeisterovi“ nebyla pouhou legendou, Mozart se od Myslivečka měl čemu naučit a také se naučil. Pokud se pak týče mozartovského bloku programu, Divertimento F dur je notoricky známá skladba, sotva kdo ji však kdy mohl slyšet v podobném provedení – detailně propracovanou artikulaci, lehce plynoucí vpřed, nezatěžkanou strojově přesnou hrou nebo tvrdými akcenty: místo obehraného repertoárového kusu se před posluchači rozprostřel sluchově lahodný oblak jemného přediva barevné zvukové páry. A vokální čísla mozartovské části programu? Martina Janková vládne svěžím, čistým hlasem, který se přes obtížné pasáže přenáší s podivuhodnou lehkostí. Navíc má mimořádnou schopnost vyjádřit smysl a obsah textu a výrazovou věrohodnost – jejímu naturelu jsou cizí pro současné operní divadlo charakteristické nadbytečné efekty, při interpretaci starší hudby nestylové a nežádoucí forzírování i technicistní dokonalost pro dokonalost samu. Jankové způsob interpretace starší hudby sahá daleko zpátky za horizont dnešního pojetí operního zpěvu – do doby před rokem 1850, kdy hlasy zpěváků byly oproti dnešku útlejší, ale pro ucho posluchače příjemnější, podobně jako dobové nižší ladění nebo měkčí zvuk strunných i dechových nástrojů. Martina Janková si v tomto večeru přes časovou vzdálenost více než dvou set let podala ruce s interpretkami Myslivečkových a Mozartových děl doby jejich vzniku; při poslechu árií Ah, lo previdi a Bella mia fiamma, addio! bylo velmi snadné si představit, že se téměř zcela zaplněná Dvořákova síň Rudolfina přenesla do zcela jiné časové dimenze a tyto skladby sem přišla zazpívat nikoli naše současnice, nýbrž zpěvačka, které byly původně věnovány – Josefina Dušková.
Koncert uzavřely dva přídavky z Mozartova Il re pastore a jeho Mše c moll . Collegium 1704 tu svým příznivcům připravilo na začátku své nové sezony velkolepý zážitek – jeden z nejkrásnějších uměleckých počinů, jaké si lze v současné době nejen v tomto oboru vůbec dopřát a představit.
