Pod záštitou velvyslance USA

Následující Stravinského Houslový koncert byl zas americký volbou sólistky: třiadvacetiletá Hilary Hahn vystupuje jako technicky dokonalá houslistka vzezření pilné středoškolačky ze zámořských seriálů pro teenagery, která ještě úplně neví, jak s hbitými prsty výrazově naložit. Průzračnost její hry Stravinského báječně očistila (stejně jako neuvěřitelně pozorně doprovázející a spolukoncertující orchestr!), ovšem až na spočinutí v druhé árii a finální brio si z jejího sdělení nic tak frenetický potlesk, jaký na závěr nastal, nezasloužilo. Ostatně i toto naivně nadšené aplaudování je typicky americké.

Ve druhé půli zazněla Coplandova Třetí symfonie jako zástupce zřejmě obecně nejznámějšího amerického hudebního stylu. Ovšem náš důvěrný vztah ke Coplandově hudbě nepochází z nějaké důkladné znalosti jeho orchestrální tvorby, ale z faktu, že množství stylových rysů jeho hudby bylo jeho následovníky přetaveno na obecný fundus filmové a „olympijské“ hudby. Copland završil společný dojem celého večera: optimistický, rozlehlý, šlapající, velmi znělý, vysoko posazený.

Americká byla i profesionalita všech hudebníků. Poslední pult používal stejně smyku jako první, úcta a pozornost k sólistovi a dirigentovi byla příkladná, společné ustrojení muzikantů i zřízenců orchestru pak až dojemné. Doufám, že na svých zájezdech i naše orchestry ukazují stejnou (tentokrát českou) profesionalitu…

Sdílet článek: