Předposlední abonentní koncert řady A orchestru PKF – Prague Philharmonia nabídl čtyři hudební světy. Možná jich bylo až příliš různých najednou. Jeden však dominoval – sopranistka Dinara Alieva písněmi a áriemi Sergeje Rachmaninova večer v Rudolfinu zcela ovládla.
Na varhanním prospektu Dvořákovy síně visí při koncertech PKF transparent s logem či heslem letošní sezony – se slovem „Podmanivě“. Orchestr tak skutečně vystupuje, a to už celé čtvrtstoletí. Podobně také doprovázel (9. 5.) ázerbájdžánskou pěvkyni. Výběr písní z přelomu 19. a 20. století připomněl Sergeje Rachmaninova jako pozdního romantika, zvukově a stylově zněly v orchestru skutečně jako hudba z doby secese a impresionismu – a šéfdirigent Emmanuel Villaume tento dojem podtrhl kouzlením s barvami a hlavně s dynamikou. Hlavním znakem orchestrálního podbarvení písní byla zdrženlivost, fantazijní, jemná, plná významů a – ano – podmanivá. Dinara Alieva nad tímto základem přednesla písně Nezpívej, kráso, Šeřík, Jak je tu krásně a Sen jako okouzlené, volně plynoucí výpovědi, obdařila je čistým mladistvým hlasem, sopránem s velkou dramatickou přesvědčivostí. Nebylo možné si nevšimnout dlouhodechého legata, emocionálního espressiva a výrazového tahu, nosnosti hlasu nad orchestrem, vcítění do textu i nádherného nasazování i ukončování tónů, a to i těch nejvyšších. Byly to čtyři mistrovsky napsané a kongeniálně, stejně mistrovsky interpretované scény – v textech básnické reflexe i vyprávění, lyrickým kouzlem až na dřeň ruské. K nim se v podobném duchu – jako nádherné vyznání – výrazem a duchem velmi přesně přimkla árie Ach, neplač, můj Paolo z opery Francesca da Rimini, upřímná, vroucná, vygradovaná do nekonečně dlouhých slabik slova „tvá“. Jako neohlášený stylový přídavek zazněla pak ještě árie Starý muž z opery Aleko stejného autora, dramatičtější, s větším spektrem emocí, se silnějším doprovodem. Slyšet Dinaru Alievu, vítězku soutěže Operalia z roku 2010 a sólistku Velkého divadla v Moskvě, v celovečerním recitálu by bylo určitě úžasné; zažít ji v divadle v některé z jejích momentálně nejčastějších rolí (Mimi, Musetta, Violetta, Liu, ale už i Desdemona…) by muselo být ještě lepší. Protože i z nevelké plochy jejího nynějšího pražského vystoupení, které bylo opravdovým zjevením, bylo zřejmé, že její herectví bude stejně jako její zpěv skvělé a – opět – podmanivé.
Tři zbývající světy, které PKF – Prague Philharmonia na tomto koncertě předestřela, byly opravdu odlišné. Zemlinského stručná Sinfonietta z roku 1934 je v první a třetí hybnější větě výrazově blízká expresionismu, ale umírněně, i s plochami na chvíli připomínajícími posmutnělou dekadenci. V rychlých výměnách a nástupech skupin se objevila asi dvě zaváhání v jinak dokonalé souhře, ale na celkovém dojmu ze zajímavé partitury se to nijak neodrazilo. Střední věta, mimo jiné se sóly dechových nástrojů a sordinovanými houslemi, je ve skladbě nejzajímavější. Uprostřed se dobírá vážné, opravdu závažné symfoničnosti, výrazu v dynamice i v dopadu až tragického, ale autor se od potenciálu této plochy a od jejího zřetelného tahu brzy – možná až moc brzy – zase odvrací.
Zemlinsky byl učitelem a švagrem Arnolda Schönberga. Od jeho vyhraněně racionální kompoziční estetiky si i v Sinfoniettě udržuje určitý odstup. Alban Berg, Schönbergův žák, si metodu užívání dvanáctitónové řady osvojil mnohem ochotněji. Použil ji i v Lyrické suitě, z níž orchestr hrál jeho vlastní aranžmá známé jako Tři kusy z Lyrické suity. Třetí svět. Zazněla inspirovaně, v komorním zvuku a jemných nuancích dokonale, jako repertoár pro PKF přesně cílený. Je moderní, novátorská, ale ani toto pečlivé a pozorné provedení nemohlo zakrýt, že je to současně hudba výrazově a emocionálně i formou – alespoň při posluchačském naladění z předchozích děl – tak trochu odnikud nikam.
Závěr večera patřil pak v kontrastu k Bergovi úplně jinému hudebnímu světu – Mozartově Pražské symfonii, nejvlastnější hudbě pro profil PKF, hudbě stojící u kolébky tělesa. Hraje ji trvale dokonale, s odstíny, jemně i energicky, bez tlaku, významově i hravě… přesně tak, jak Mozartova hudba, jednoduchá i nelehká, potřebuje.
Petr Veber
Dinara Alieva s PKF II.
Koncert řady A9/Kadence a dekadence Pražské komorní filharmonie pod taktovkou jejího uměleckého šéfa Emmanuela Villauma byl zahájen Sinfoniettou, op. 23 Alexandera Zemlinského, a byl to velmi zajímavý vstup do večera. Zemlinského pozoruhodný třívětý opus z roku 1934 prozrazuje typické rysy jeho pozdního období, naprostý odvrat od pozdně romantického jazyka a příklon k ostřeji profilované hudební řeči, obsahující jisté prvky moderních trendů 20. let, především Nové věcnosti a neoklasicismu. Nelze přeslechnout jistou spřízněnost s Hindemithem (Symfonické metamorfózy), ba i Weillem, ale komu by se snad zdálo, že jisté harmonické postupy zná z Korngolda, bude mít také pravdu – vždyť to byl jeho žák. Je to hudba stále opřená o jakousi tóninu, ovšem Zemlinského tónina je povahy značně volatilní a chvíli neposedí. Rozhodně však nesleduje cesty svého druha Schönberga, jako by chtěl Zemlinsky dokázat, že to ještě i v roce 1934 jde bez atonality. Villaume efektně podtrhl vyostřené kontury díla, onu temperamentní linii, s níž dosáhl jisté působivosti, avšak stalo se tak poněkud na úkor tanečního, velmi rafinovaně přítomného živlu. Neobyčejně náladově pestré, mnohovrstevnaté kompozici, umocněné efektní instrumentací z pera současného rakouského skladatele Ronalda Freisitzera (1973), tak jednostrunně hybné provedení PKF přece jen něco dlužilo.
Výběr z romancí Sergeje Rachmaninova byl vítanou příležitostí pro azerbajdžánskou sopranistku Dinaru Alievu předvést své nemalé umění v plném, velmi působivém úhrnu. Chybělo toho večera snad jen hlavové pianko, ale to bychom zřejmě museli reklamovat už u ruského mistra. Velmi žádaný mladodramatický soprán, pravidelně vystupující především na německých scénách od Hamburku až po Vídeň, se i v poněkud výrazově limitovaném repertoáru předvedl v celé kráse. A bylo co obdivovat. Plně znělá střední poloha umožnila pěvkyni rozvinout bohatou témbrovou škálu svého dokonale zdravého sopránu, s minimálním podílem vibráta. Přirozené, klidné frázování klenulo před námi legatové oblouky rozvinuté do plné působivosti, zatímco v operních ukázkách (Francesca da Rimini, op. 25 a, jako encore, árie Zemfiry z 1. dějství opery Aleko) Alieva zaujala i dramatičtějším projevem.
Svůj kvalitativní standard předvedla PKF po přestávce ve Třech kusech z Lyrické suity, jež si Alban Berg sám upravil (1926-28) pro smyčcový orchestr ze svého stěžejního kvartetního díla. Vyrovnané, přehledné provedení svědčilo o tom, že hráči mají dílo dobře zažité. Pod Villaumovou taktovkou se dílu dostalo – opět trochu navzdory názvu – především energického, dynamického provedení, pečlivě vyhrávajícího i všechny detaily bohaté imitační polyfonie. I když intonační čistota nebyla vždy stoprocentní, větší újmu to na celkovém vyznění nezpůsobilo.
Na závěr Mozart, Pražská symfonie. Nezahrána nikterak špatně, ale se značnou dávkou každodenní rutiny, rozhodně nijak, ani dirigentským pojetím, nevybočující z mainstreamového průměru. Jakési střední pojetí, v pohodlném mezzoforte, a pěkně při zdi. Místa, kde má tutti zasvítit v plné kráse ff, jen odehrána, snad bez větších chyb, ale také bez nadšení. O kiksech hornistů není slušné se rozepisovat, ale když už 1. horna nevezme čistě ani tóniku – a je to už po několikáté – tak se nezdá být vše v pořádku. Na závěrečné klanění to tedy tentokrát rozhodně nebylo. Byl to tedy večer, jenž zaujal, vedle pozoruhodného výkonu sopranistky, spíše dramaturgickou pestrostí než kvalitou provedení.
Ivan Žáček
