Koncert, který byl z celé bohaté nabídky sezony Berlínských filharmoniků vyprodán během několika hodin, se konal 23. 1. a byl věnován stému výročí narození Herberta von Karajana. Dirigoval ho Seiji Ozawa a exkluzivní sólistkou byla Anne-Sophie Mutter . I když se legendární dirigent narodil až 5.?dubna, pro hudební svět začal Karajanův rok už zde, protože program se opakoval v následujících dnech ještě v Paříži, Lucernu a ve Vídni. V první polovině zazněl Beethovenův Houslový koncert D dur . V případě Anne-Sophie Mutter lze mluvit skutečně o Karajanově škole a hlavně o velkolepém aristokratickém pojetí. Jednak je vzácné slyšet takto vystavěný sólový part: v jediném celku, kde jedna fráze logicky navazuje na druhou a vše zní ve svrchovaném klidu a krásným vyrovnaným tónem. Místy trochu bruslí na hraně stylovosti a poutá pozornost publika přímo éterickým pianissimem. Ale jinak v tomto podání teprve vyzní velkorysost a všechny klasické linie Beethovenovy kompozice. Velmi romantickou atmosféru měla druhá věta, naopak třetí větu jako by hrála s čistou radostí. Každá z repetic závěrečného Ronda přinášela nový zážitek. Na vyprázdněném pódiu domovského sálu Philharmonie přidala Mutterová část Bachovy Chaccony a uvedla jej jako osobní vzpomínku na Karajana, ke kterému se ve všech rozhovorech upřímně hlásí. „Nikdo si neumí představit, jak vážně hudbu bral. Jeho nesmrtelnost není v mediálním obrazu, ale v přesvědčivosti nahrávek“, řekla mimo jiné v rozhovoru. Orchestrální doprovod Beethovenova koncertu neměl mystickou soustředěnost Karajanových pianissim, Ozawa je impulzivnější dirigent a dá víc prostoru jednotlivým hráčům. Mnohem blíže Karajanovi by měla v Ozawově podání Čajkovského Patetická v druhé polovině koncertu. Té dal dirigent přesné kontury, ale všem kantilénám mimořádnou romantickou naléhavost. Koncert byl oficiálně beneficí ve prospěch Karajanovy akademie, díky které má Berlínská filharmonie zaručen stálý přísun skvělých mladých hráčů. Množství zajímavých vzpomínek na Karajanovu éru sypali z rukávu dva starší hráči na besedě před koncertem a s nadhledem nepřímo vyvraceli řadu klišé o dirigentovi mágovi a diktátorovi. Ač Karajanovo působení v Berlíně skončilo na jaře roku 1989 bolestnou roztržkou, vzpomíná se na něj bez křečovité piety, ale s velkým uznáním. I ve velkém hudebním světě je cítit kus nostalgie po karajanovských časech, má své kritiky, ale docela často panuje dojem, že tehdejší hudební život byl v něčem jaksi zdravější i hlubší než ten dnešní.
